„Měli by tu zeď zase postavit, a tentokrát čtyři metry vysokou!“ Co pohání hněv ve východním Německu?
„Žili jsme si v klidu,“ říká mi sedmdesátník na náměstí v durynském městečku Sömmerda a dodává: „Měli by tu zeď zase postavit, a tentokrát čtyři metry vysokou!“ Neslyším toto přání poprvé, ale vždycky mě překvapí. Německo je prý sjednocené jenom na papíře, říká mi, podle něj pořád existují západní a východní Němci. „Ti ze západu jsou pěkní hajzli!“ Je to starý muž na konci života, který bilancuje. Prýští z něj zklamání, frustrace, zloba a touha po starých známých pořádcích.
V NDR prožil většinu života, komunista nebyl a není, ani prominent minulého režimu, který přišel o svá privilegia. Pracoval v místních závodech, kde se vyráběla kancelářská technika. Fabriku v Sömmerda ale krátce po sjednocení zavřeli. Vypraví, že ve vedení továrny seděli čtyři západní Němci. Ještě mu nebylo ani padesát, když přišel o práci. Novou pak hledal, jako mnoho dalších východních Němců v jeho věku, velmi těžko.
Sedíme spolu na lavici a koukáme se na malé pódium, ze kterého se pravicoví populisté z Alternativy pro Německo (AfD) snaží získat nové stoupence. Starý muž se ke mně naklání, protože na náměstí začíná být hlučno, z reproduktorů hraje muzika, řečníci mluví o migrantech, patriotismu a zvrhlých západoněmeckých poměrech.
Astronomické částky a zloba
„AfD mi je v zásadě ukradená, stejně jako ostatní strany. Ale kdyby tady AfD nebyla, neměli by Ossis (východní Němci, pozn. red.) žádnou možnost dát průchod svému hněvu!“ Odkud se ten hněv a zloba berou, ptám se ho a opravdu mě to zajímá, protože s tímto postojem jsem se v minulých letech setkával napříč regiony východního Německa. Starý muž se na mě chvíli dívá a pak
