Deník N

Fotograf Tomki Němec: Když vidím fotky dětských obětí Zdi, chce se mi brečet

Zkoušel jsem projít s davem východoberlíňanů, ale pohraniční policie mě nepustila. Neměl jsem východoněmecké doklady a povolení platilo jen pro východní Němce. Foto: Tomki Němec/400ASA
Zkoušel jsem projít s davem východoberlíňanů, ale pohraniční policie mě nepustila. Neměl jsem východoněmecké doklady a povolení platilo jen pro východní Němce. Foto: Tomki Němec/400ASA

Je to přesně třicet let, co padl nejznámější symbol studené války, Berlínská zeď. Rozdělovala Berlín, Německo i Evropu a byla dlouhá 145 kilometrů. Od její výstavby v srpnu 1961 až do pádu sovětského impéria ji východoněmečtí komunisté zdokonalovali. Snažili se tím zabránit útěkům obyvatel vlastní země na západ. Mezi mrtvými byly i děti, komunisté nechali psy, aby trhali zoufalé lidi, vojáci do nich stříleli, oběti celé hodiny v pásmu mezi oběma zdmi umíraly. Třeba proto, že šláply na minu. Počet lidí, kteří při pokusu o útěk zemřeli, možná stále není konečný, před dvěma lety se objevila zpráva o další oběti.

Zeď nakonec padla v klíčovém roce 1989. Byl to symbol konce totalitního systému. Železná opona teprve pak přestala starý kontinent rozdělovat.

Fotograf Tomki Němec popisuje, jak se ještě před pádem režimu dostal z východního Berlína do západního a život za zdí dokumentoval. Když zeď padla, vydal se Němec znovu přinést svědectví z východní strany. A od té doby se čas od času jezdí dívat, co ze symbolu totalitního zla zbylo. „Když v památníku na Bernauer Strasse vidím fotky dětí, které patří mezi oběti zdi, tak se mi vždycky chce brečet. Celé to bylo neuvěřitelné svinstvo,“ říká Němec.

Nejdříve jste fotil západní stranu Berlínské zdi, kdy to bylo? Pamatujete si, jaký to byl pocit?

Spíš si pamatuji proceduru přechodu z východního do západního Berlína. Procházel jsem pečlivou několikanásobnou kontrolou přes stanici metra. Vojáci na sobě měli uniformy připomínající dobu druhé světové války, jako byste zkřížila uniformy Wehrmachtu s těmi od SS. Měli i psy, samopaly… Bylo to odporné. Znali dvě česká slova. Když jsem ukázal pas, ozvalo se: „Vyjestni doloska.“ Když jsme se spolužáky z FAMU jeli předtím na několikadenní výměnnou stáž do Mnichova, byla to při překračování státní hranice těžká buzerace. Pohraničníci, samopaly, závory, dráty, důkladná prohlídka. Prostě hranice-čára, aby ani myška neproklouzla… Ale v Berlíně jste šla z jedné části města do druhé. Proto to byl tak zvláštní a divný pocit. V hlavě jsem měl nastaveno, že když jedete z Československa do západního Německa, jedete ze socialismu do kapitalismu a nic si pod tím neumíte představit, protože jste tam předtím nikdy nebyla. Ale tady se najednou můžete podívat z baráku ve východním Berlíně na barák západního Berlína. Večer se svítilo jinak ve východním, jinak v západním… Západní Berlín byl rozsvícený a plný reklam, východní jen šerotma. Sedmdesát sto metrů prostoru, který vás dělil od jiného světa.

Berlínská zeď v dobách, kdy ještě plnila svůj hrozivý účel. Pohled ze západního Berlína. Foto: Tomki Němec/400ASA

Od svobody. Nebo od totality.

Ano. Zatímco v ČSSR, když jste přijela například do Českých Budějovic, to byly desítky kilometrů, než jste se dostala dál k hranici. Filtrovali vás pohraničníci a práskači ve vlaku nebo v autobuse. V Berlíně jste se ale k té zdi mohla

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější