Deník N

Postpravda – předsmrtná agonie západní společnosti?

Síly na zemi. Fontána Edmunda von Hellmera ve vídeňském Hofburku. Foto: Pixabay
Síly na zemi. Fontána Edmunda von Hellmera ve vídeňském Hofburku. Foto: Pixabay

Esej Patrika Ouředníka: Od postmodernismu přes posthumanismus a postdemokratismus k postpravdě – od jisté chvíle vyměnila západní civilizace svá někdejší optimistická „vstříc“ za bezradná, leč o nic méně sebestředná „post“. Nabízí se otázka, zda naše utkvělá představa nacházet v každém desetiletí nový doklad zániku našich dosavadních jistot je nejlepší způsob, jak nasvítit situaci, v níž se západní civilizace nachází. Přinejmenším však dosvědčuje potřebu pojmenovat obtížně pojmenovatelné fenomény.

Ještě donedávna bylo možné věřit, že uzpůsobování reality je výlučnou výbavou totalitních režimů. Ve světě svobodných médií bývá realita neústupná; pod dohledem Velkého bratra je o mnoho přizpůsobivější. Demokracie versus totalitarismus: protiklad se jevil jasný a definitivní. Nástup postpravdy a jejích „alternativních fakt“ tuto hranici setřel.

Rozdíl mezi demokracií a postdemokracií, pravdou a postpravdou se paradoxně skrývá v podobnosti – v některých aspektech ještě demokracie, ale zároveň už něco jiného; svým způsobem ještě lež, ale zároveň už něco pravdivého. Něco jako pravdivá lež – lež postpravdy vypovídá cosi o pravdě.

Pojem postpravda lze vnímat trojím způsobem: nepochybovat o jeho užitečnosti; odmítnout ho jako matoucí a zavádějící; chápat jej jako symptom. V prvním případě můžeme poukázat na neoddiskutovatelnou skutečnost nových forem manipulace, za něž vděčíme ochlokracii sociálních sítí; nuže, nové formy manipulace si žádají nového slovního vyjádření.

V případě druhém poukážeme na zavádějící rovnítko, které se běžně klade mezi postpravdu a lži totalitních režimů, jakkoli jde o dva různé jevy. Komunisté i nacisté argumentovali – falešně, demagogicky, lživě, ale diskursivně vzato lež totalitarismu odpovídá tradičním propagandistickým schématům: přesvědčit za pomoci falešných argumentů. Naopak pro postpravdu je příznačná absence argumentu; „alternativní fakt“ není třeba dokládat.

Třetí možná interpretace: postpravda jako symptom doby, jako vyjádření podvědomé potřeby čelit nátlaku politického korektna.

Politické korektno není, jak čas od času slýcháme, vyprázdněný obrat, který se hodí do krámu každému, kdo chce znehodnotit diskurs svého ideologického protivníka. Politické korektno je doktrína, jež se zrodila před necelým půlstoletím v rasistických a puritánských Spojených státech (první výskyt obratu „politicky korektní“ je nicméně doložen už na konci 18. století a o nějakých sto let později si ho přivlastní marxisté) a která si žádá potírat vše, co by

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Esej

V tomto okamžiku nejčtenější