Deník N

Demonstrace v Evropě, Asii, Latinské Americe… Globálním kapitalismem otřásá boj proti nerovnosti

Už váš máme dost! Demonstrant převlečený za Jokera na protivládních protestech v Santiagu de Chile. Foto: ČTK/AP
Už váš máme dost! Demonstrant převlečený za Jokera na protivládních protestech v Santiagu de Chile. Foto: ČTK/AP

Komentář Jiřího Pehe: Podzim letošního roku je ve světě politicky neobyčejně neklidný. Od podobných období politického a sociálního vření v minulosti, jako byl rok 1968, rok 1989 nebo arabské jaro z roku 2010, se ale odlišuje tím, že tento neklid se neomezuje jen na jeden „civilizační okruh“, nýbrž má globální rozměr. Statisíce lidí demonstrují v Chile, Hongkongu, Bolívii, Libanonu nebo Iráku. Změnu politických poměrů si vynutily demonstrace v Jižním Súdánu a Alžírsku.

V Evropě ještě stále plně neodeznělo hnutí žlutých vest ve Francii. Demonstruje se i v České republice, Katalánsku nebo za brexit ve Velké Británii. Navíc se po celé planetě protestuje i pod taktovkou hnutí za boj s klimatickými změnami Pátky pro budoucnost. Demonstrace se pravidelně konají ve stovkách měst po celém světě.

Americký politolog Fareed Zakaria ve svém nedávném textu (u nás vyšel pod titulkem Démoni zoufalství v týdeníku Respekt) upozornil, že pro výbuchy nespokojenosti, které nyní otřásají mnoha zeměmi, je těžké hledat společného jmenovatele. Přesto ale zmínil jako jeden z důvodů rozčarování z existujících ekonomických a sociálních nerovností. Příkladem je zejména Chile, kde demonstrace, kterých se v jednom okamžiku zúčastnilo v ulicích Santiaga de Chile až milion lidí, zažehlo zdánlivě nevýznamné zvýšení jízdného v metru. V zemi, která, ač nejbohatší v Jižní Americe, trpí jednou z největších ekonomických a sociálních nerovností na světě, přerostly původní protesty rychle v hnutí za ekonomickou spravedlnost.

Nespokojenost s ekonomickými poměry a neschopností zkorumpovaných vlád je řešit se stala také příčinou demonstrací v Libanonu a Iráku a před časem i v Jižním Súdánu. Ačkoliv téma sociální a politické spravedlnosti je ve výše zmíněných zemích nejzřetelnější, ve skutečnosti odpor vůči nerovnosti spojuje všechny současné protesty. Všechna protestní hnutí, která v současnosti sledujeme po celém světě, mají totiž emancipační náboj.

Platí to i o již půl roku trvajících demonstracích v Hongkongu za rovnější postavení bývalé britské kolonie ve vztahu s komunistickou Čínou a za demokracii nebo o masivních protestech v Bolívii proti manipulaci s výsledky prezidentských voleb. Podobně tomu bylo před časem v Alžírsku v masových protestech za odchod zkorumpovaného prezidenta Abdala Azíze Butefliky. A boj proti oligarchizaci politiky, která ničí rovné šance v politické soutěži a pokřivuje právní stát i demokracii, pohání protesty v České republice.

Svoboda, rovnost, bratrství v éře globalizace

Téma sociální a politické rovnosti je historicky poměrně nové. Byl to druhý článek americké Deklarace nezávislosti z roku 1776, který vyhlásil, že „všichni lidé jsou si stvořeni rovni“. Nešlo o ustanovení zcela originální, protože rovnost před Bohem patří k základním postulátům křesťanství, který se stal v podání Martina Luthera i jedním z ústředních témat reformace. Ale bylo to fakticky poprvé, kdy se rovnost stala politickým programem. Na Deklaraci nezávislosti pak navázala i americká ústava.

V Evropě téma rovnosti nastolili ve filozofické rovině nejen angličtí osvícenci, ale coby politický program i Velká francouzská revoluce. Jenže toto téma žilo po dlouhou dobu víceméně jen jako aspirace. Velká francouzská revoluce ho ve své slavné „triádě“ spojila s hesly svobody a bratrství, přičemž se rychle ukázalo, že ideje svobody, rovnosti a bratrství jsou v daných historických podmínkách ve vzájemných vztazích jednoho s druhým do jisté míry antagonistické a neslučitelné.

Svoboda v raném „laissez-faire“ kapitalismu, opřená o klasický liberalismus, vedla k vytvoření propastných sociálních a ekonomických nerovností. Rovnost měla být tedy zajišťována především „rovností před zákonem“, což ovšem byla též do značné míry iluze. A rovnost dlouho neexistovala ani v politickém smyslu, protože celé sociální skupiny kupříkladu neměly volební právo. Nemluvě o tom, že v USA se ještě téměř sto let po Deklaraci nezávislosti, s jejím důrazem na rovnost, praktikovalo otrokářství.

Vcelku zákonitým důsledkem byl vznik emancipačních hnutí na obranu těch nejvíce sociálně znevýhodněných, z nichž některá se opřela o utopické vize. Marxismus

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější