Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„K vaření se vrátím, až ukončím službu veřejnosti.“ Viditelné překážky pro uplatnění žen zmizely, zůstaly ty skryté

Edvard BENEŠ (1884-1948) československý diplomat, politik a státník. Na sn. Prezident Edvard Beneš přijal delegaci Ženské národní rady v čele se senátorkou Františkou Plamínkovou (po prezidentově levici).---Prague, Edvard Benes hosts delegates of Czechoslovak National Council for Women
Edvard BENEŠ (1884-1948) československý diplomat, politik a státník. Na sn. Prezident Edvard Beneš přijal delegaci Ženské národní rady v čele se senátorkou Františkou Plamínkovou (po prezidentově levici).—Prague, Edvard Benes hosts delegates of Czechoslovak National Council for Women

Československo už počátkem 20. století umožnilo ženám volit, vzdělávat se a dostat se k profesím, o kterých předtím ani nesnily. Podle jejich dnešních následovnic je ale pořád ještě co dohánět.

U vchodu do sněmovny je v úterý odpoledne rušno. Do budovy vchází několik žen, hladce proplují recepcí. V opačném směru kolem policistky u vrátnice vyjde poslankyně Markéta Pekarová Adamová a pak s další ženou – novinářkou – v patách rychle projde schodištěm a chodbami do poslaneckých kuloárů. Žádná z nich nevyvolá pozornost, jejich přítomnost nestojí ani za tichý šepot.

Zní to banálně, ale možnost bez většího povšimnutí projít dveřmi budovy, ve které se rozhoduje o správě země, je nenápadným důkazem toho, jak mnoho se pro ženy za sto let změnilo. Ještě počátkem roku 1918 vypadala situace zcela jinak. Lednového sjezdu, na kterém poslanci podepsali požadavek na autonomii Česka a Slovenska, se účastnila pouze jediná žena – Božena Viková Kunětická, první česká poslankyně. Mezi stovkou přizvaných intelektuálů žádné ženy nebyly.

To se Františce Plamínkové, jedné z nejvýraznějších bojovnic za právo žen volit a promlouvat do veřejného života, nelíbilo. Sedmapadesátiletá učitelka se rozhodla udělat vlastní, ryze ženský sjezd, který by se zabýval i tématy důležitými pro druhou polovinu národa. Aby pro něj dokázala narychlo získat povolení, vydala se klepat na dveře příslušného úředníka a šéfa policie. O ochotě dát ženám prostor nejvíce vypovídá fakt, že úředník si schválení ženského sjezdu nechtěl vzít na odpovědnost , a ačkoliv ho policejní šéf povolil, vzápětí ho zamítlo místodržitelství. Aby se setkání vůbec mohlo uskutečnit, musela Plamínková nakonec sehnat podpisy poslanců ze čtyř různých politických stran.

Zabilo mě, že jsem žena

Plamínková a její souputnice žily na konci monarchie v rozporuplném světě. Ženy mohly mít spolky, nesměly ale mít ty politické. Od roku 1912 měly svou první poslankyni, právo volit bylo ale omezené a nevztahovalo se na všechny. Mohly se vzdělávat a připravovat na některá povolání, čekalo se ale, že po svatbě se jich vzdají a stáhnou se do domácností. Samotná Plamínková měla dostatečně silný hlas na to, aby dokázala k mužům dostat svůj návrh na zřízení hospodářské rady. Ne už ale na to, aby byla její součástí.

Františka Plamínková
Foto: Národní archiv, Policejní ředitelství II, Praha – všeobecná spisovna (1941–50), karton 8728, sign P2166/5
Hodně se změnilo se vznikem nového státu, do jehož čela se postavil Tomáš Garrigue Masaryk. Ten byl na rozdíl od mnoha svých současníků přesvědčen, že žena má být muži rovnocenným partnerem, a to se snažil promítat i do svého vztahu s manželkou Charlottou. Jedno z prvních děl, které četli ještě jako mladý pár během seznamování, bylo Poddanství žen – esej, ve které John Stuart Mill hlásal potřebu zrovnoprávnění žen s muži. První krok udělalo nové Československo hned v začátku své existence: ještě roku 1918 zavedlo aktivní i pasivní volební právo i pro ženy.

„Masaryk a jeho kruh znamenal ohromnou pomoc, ale byl to stále můj zápas, který ovšem zahrnoval stále víc a víc lidí,“ uvedla ve společnosti svých blízkých přítelkyň Plamínková. Toto vítězství bylo výsledkem politické změny, ale také dekády trvající intenzivní snahy žen, která nebyla bez osobních obětí. Zákony počátkem století ženám umožňovaly pracovat v některých povoláních. Počítalo se ale s tím, že po svatbě se stáhnou do domácností, pod manželův příjem a své místo uvolní jiné nezaopatřené ženě nebo muži, který potřebuje naopak živit rodinu. Plamínková, kterou pamětníci vykreslují jako přitažlivou a inteligentní ženu, měla léta snoubence. Přesto umřela svobodná a bezdětná. Kromě zápasu o volební právo bojovala celý život také za svobodu učitelek vdát se a mít rodinu. Pro ni samotnou přišlo tohle „osvobození“ pozdě. „Mne zabilo to, že jsem žena. Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem, který by měl kol sebe řadu placených pomocníků, nebyl by se musil utahat sám,“ napsala přítelkyni v dopisu.

Sakra náročná kariéra

Františka Plamínková a její souputnice dlouho nemohly mluvit do politiky, protože byly ženy. To o sto let později už není problém. Ženy ve sněmovně a Senátu dnes sice pořád tvoří jen zhruba pětinu osazenstva, neexistuje ale žádná viditelná překážka, proč by se ve vysoké politice nemohly uplatnit. To, co existuje, jsou překážky neviditelné.

Na jednu z nich loni neplánovaně poukázala Markéta Pekarová Adamová, když se ucházela o místo ve sněmovně s heslem „Žena má právo na rodinu i kariéru“. Krátce po volbách ji ale právě tohle heslo dostalo pod palbu kritiky.

Pekarová Adamová měla totiž možnost ucházet se o post předsedkyně TOP 09. Pro mladou, tehdy třiatřicetiletou ženu to byla v české politice nevídaná příležitost. Po třech dnech přemýšlení ale šanci odmítla s překvapivě otevřeným přiznáním, že si chce brzy založit rodinu. A ačkoliv podle ní mateřství s prací poslankyně sladit jde, u předsedkyně strany už tuhle možnost neviděla.

Kritiku, podle které popřela své vlastní heslo, Pekarová Adamová nebere ani dnes.

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

100 let Československa - speciální vydání Deníku N

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější