Pro nás je hodně důležitý Jan Palach, říká studentka o dobách nesvobody
Osmnáctiletá Kristýna Janouchová žije v Jičíně a právě se vrátila z Berlína. Torzo Berlínské zdi, která před třiceti lety spolu s totalitním režimem padla, na ni silně zapůsobilo. „V dějepise bereme dopodrobna všechno od homo sapiens, ale novodobé dějiny skoro neznáme. To je špatně,“ říká v dalším díle seriálu Děti Husákových dětí.
Jak žijete?
Je mi osmnáct let, chodím na Lepařovo gymnázium a maturita se blíží. Věnuji se intenzivně společenskému tanci, tancovat chodím vlastně každý den. Ráda chodím lézt… Taky se hodně věnuju focení. I kvůli tomu, že miluju cestování. Fotky jsou pak pro mě zachycení okamžiků a vzpomínek. Oba moji rodiče mají vystudované učitelství…
A věnují se tomu?
Mamka učí češtinu cizince, většinou Američany, kvůli čemuž dojíždí do Prahy. Ale učí i tady v Jičíně – Vietnamce, Ukrajince… Mamka mi vypráví o jejich zajímavých životních příbězích. Ukrajinci a Vietnamci sem přijedou za lepším životem a chtějí tu pracovat, jenže se nedokážou dorozumět… Mamka učí dospělé i děti. Je to v rámci charitativní organizace, která to zastřešuje, takže ti lidé za to neplatí. A taťka je IT poradce.
Prý je taky muzikant…
To je pravda. Díky tomu jsme byli s bráchou vedeni k hraní na hudební nástroje. Brácha hrál, stejně jako táta na bicí, která nyní vyměnil za kytaru. A já hrála deset let na klavír. Řekla bych, že táta je takový muzikant ve volnočasových aktivitách.
Čím vy se jednou chcete živit?
Dobrá otázka. Zatím nevím. Jak jsem teď v maturitním ročníku, pořád se mi to mění. Často nad tím přemýšlím, protože se rozhodně chci živit tím, co mě bude skutečně bavit. Vlastně ale netuším, co by to mohlo být.
Jaké možnosti vám zatím proběhly hlavou?
Když jsem byla menší, chtěla jsem být právnička. Teď už mi to ale nepřijde jako moje cesta. Nechci svůj život trávit drcením faktů. Radši bych ho trávila tím, že budu dělat něco, co je přínosné jak pro mě, tak pro moje okolí. Spíš tedy uvažuji o nějaké umělečtější oblasti. Třeba to moje focení… Nebo filmový střih. Všechno je to zatím v kategorii „možná“. Vlastně se spíš přikláním k tomu focení. Když tady probíhají taneční kempy, nejenže tam tančím, ale v rámci spolupráce zajišťuji i fotoreportáž.
Zmínila jste cestování. Vím, že jste se včera vrátila z Berlína. A 9. listopadu bude výročí třiceti let od pádu Berlínské zdi. Byla jste se tam podívat?
Samozřejmě.
Před třiceti lety demonstrovali studenti za to, aby oni i budoucí generace mohli žít ve svobodě. Deník N mluvil se zástupci mladých lidí, kteří v době listopadového převratu ještě nebyli na světě. Co si myslí dnešní studenti ve věku 14 až 22 let o současnosti? Bojí se své budoucnosti? Co pro ně znamená svoboda, když nic jiného nikdy ani nezažili? A jací dnešní studenti jsou?
Jak to na vás zapůsobilo? Dnes je to tedy takové torzo pro turisty, kteří se před tím kusem zdi fotí, nicméně i mimo Berlín zůstaly větší části původního zdiva.
Bylo to úplně šílené. Představa toho, jak to fungovalo… I když o Berlínské zdi třeba ve škole slyšíme, asi si to nedokážeme úplně představit, dokud se tam sami nepodíváme. Proto mi přijde skvělé, že tam ta část zdi zůstala. Můj pocit, když jsem u ní stála, byl neskutečný. To samé jsem zažívala u památníku holokaustu. Když tam sestupujete po schodech dolů, jsou ty sloupy, které míjíte, čím dál vyšší. A z toho na vás jde úzkost. No a pak jsou tam samozřejmě ti Japonci, kteří se u toho fotí. Je to zkrátka rozporuplný a silný zážitek.
Co pro vás znamená svoboda, když jste nic jiného
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
