Deník N

Glosa: Cestuji, tedy jsem. Probouzí ve vás cestování Gándhího, nebo pana Hydea?

Nedávno jsem narazila na článek Martina Malého o tom, co s člověkem dělá, když zažívá mírné nepohodlí. Uvažoval o tom z dlouhodobého hlediska. Při cestování se jedná o změnu krátkodobou, ale o to významnější.

Jsme vytrženi ze svého pečlivě střeženého soukromí a vrženi do uzavřeného prostoru s náhodnými lidmi. Všechno, co by v nás normálně pomalu bublalo a co bychom v sobě většinou udusili, vyplave rychle na povrch. Čím těsněji jsme s ostatními v kontaktu, tím větší nebezpečí hrozí.

Je zajímavé, že se člověk chová trochu jinak podle toho, čím cestuje. „To je pěkná blbost!“ říkáte si možná. Ale zkuste se dívat kolem sebe až zase někam pojedete. Zkuste se podívat nejen kolem, ale i na sebe. Nejspíš to souvisí s pohodlím, spokojeností a komfortem, který při cestování zažíváme.

Z hromadné dopravy je nejpohodlnější vlak. Poměrně velké sedačky, stolečky mezi sedadly, možnost se projít, dojít si do jídelního vozu, na záchod… V autobuse je náš osobní prostor omezen. Kromě velikosti sedadla často i spolujezdcem před námi, který si v touze nás co nejlépe poznat sklopí sedačku. O nějakém procházení nemůže být řeč a použití toalety je jen pro ty odvážné.

Čím menší prostor, tím mocněji reagujeme na jakékoli nepohodlí. Ve vlaku, není-li přeplněn, se chováme docela civilizovaně. Pokud nás ruší hovory spolucestujících, nasadíme si rezignovaně sluchátka, nekopeme spolusedícího pod stolem, snažíme se ostatním nepřekážet, nikoho zbytečně nedráždit, přežít.

Co udělá z gentlemana barbara

„Promiňte, tohle místo u okna je moje.“

„Ale já se tak ráda dívám ven. Nemůžete si sednou vedle?“

„Ne.“

Existuje výjimka, která z leckterého civilizovaného gentlemana udělá barbara. Její jméno je

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější