Deník N

Udělal nejkrásnější dětskou knihu na světě. Linoryt je mi blízký svou divností a trapností, říká Chrudoš Valoušek

Kosmonautem jsem se nestal, ale do kosmu lítám často a rád, říká jeden z nejuznávanějších českých ilustrátorů Chrudoš Valoušek.

Křestní jméno Chrudoš rozhodně nepatří mezi běžná česká jména, ale stejně tak i to, co dělá Chrudoš Valoušek, není běžné a už vůbec ne všední. Za svou práci už získal několik prestižních cen, mezi nimi i hlavní cenu boloňského knižního veletrhu pro nejkrásnější dětskou knihu za titul Panáček, pecka, švestka, poleno a zase panáček, který se už dočkal i nizozemského překladu a mimořádně pozitivního ohlasu ve světě.

Čím jste chtěl být jako dítě, měl jste nějakou vysněnou profesi?

Chtěl jsem se stát kosmonautem, ale dopadlo to jinak, muž, který letěl, se jmenoval Remek. Ano, byl to on, náš první a poslední československý kosmonaut Vladimír Remek. Škoda, protože i já bych si zasloužil osmidenní pobyt v kosmu na oběžné dráze. Létám totiž ve své fantazii celkem často a rád. K tomu mi dopomáhá tužka, fixy, černá tuš, rydlo a barvy. Cestování do jiných, vzdálených světů a galaxií kreslením a čmáráním mě přitahovalo už odmalička.

Už na střední škole jste studoval umělecký obor a potom i UMPRUM, kde jste byl začátkem 80. let. Jaké to byly roky – měl jste na škole v té době svobodu v tvorbě?

Studoval jsem monumentální užitkovou malbu v architektuře na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti i v Praze na VŠUP (UMPRUM). Shodou okolností jsem se před pár dny stal členem hodnotící komise na pražské UMPRUM. Stejná škola, jiná doba, jiní aktéři, ale ta energie, tvořivý zápal mladých lidí, to je vždy stejné. Měli jsme za úkol zhodnotit semestrální práce studentů, kteří měli zadání: 80. léta a svoboda. To bylo povinné zadání z roku 2019.

Ilustrace z knihy Panáček, pecka, švestka, poleno a zase panáček od Chrudoše Valáška.

A jak to zvládli?

Překvapila mě naivita, s jakou se dnešní studenti dívají v jakémsi retro pohledu na 80. léta, styčným problémem té doby podle nich bylo ochlupení a depilace nebo spíše nedepilace a takzvané přírodní ženy socialismu. A defilé spartakiád těchto žen se zarostlým chlupatým podpažím, to jsme my v té době vůbec neřešili, tyto vnější efekty. Stejně jako jsme v hudbě neposlouchali Michala Davida s jeho Poupaty, ale Franka Zappu, Velvet Underground, Clash, Public Image Ltd, Sex Pistols, to byla naše hudba. Rotten ze Sex Pistols byl náš vrstevník. Byli jsme radikálnější.

A projevovalo se to i ve škole?

Ve škole jsme dělali něco, doma něco jiného. Ve škole jsme malovali Jiroutka a Hložníka, doma Pollocka a Mondriana. Samozřejmě, že problémem nebyla depilace, ale

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější