Deník N

Bez cyniků Klause a Zemana by to tu vypadalo jinak, Babiš nebyl estébák, říká disident Pospíchal

Disident a signatář Charty 77 Petr Pospíchal. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Disident a signatář Charty 77 Petr Pospíchal. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Petr Pospíchal 18. listopadu 1989 odcházel ze svého bytu v brněnské čtvrti Lesná jen s igelitkou. Nechtěl upoutat pozornost estébáků, kteří jej sledovali a už mnohokrát zatkli. Předpokládal, že pojede jen na pár dní za přáteli z disentu do Prahy, kde den předtím Veřejná bezpečnost brutálně zmlátila studenty. Do Brna se nevrátil, protože jej revoluční události pohltily. Jeden z nejmladších signatářů Charty 77 se tak rovnýma nohama ocitnul uprostřed sametové revoluce.

Co jste prožíval, když vám došlo, že už nebudete muset do komunistického kriminálu?

Takhle jsme tomu neříkali. Vězení je samozřejmě nepříjemné, člověk pak má různé obtíže, některé dodnes. Je to bolestná zkušenost. Na druhé straně nejsme na světě proto, abychom naříkali. Rozhodl jsem se, že budu něco dělat pro lidská práva, a počítal jsem s perzekucí. Bylo jasné, že je to ruleta, že existuje riziko. A já jsem byl vždycky spíš viditelný. Zároveň je těžké říct, že jsem smířený i s následky, které jsem v tu chvíli ještě neznal.

Ale vždycky říkám: My jsme nebyli žádné oběti. Protože když je někdo oběť, kňourá, že se mu něco zlého přihodilo. To není náš případ. Že to bylo bolestivé a těžké a že si člověk nese následky na psychice a ve způsobu uvažování či reakcí, to je pravda. Ale to z nás nedělá oběť. My jsme se pro něco rozhodli a podstatné jsou hodnoty, které jsme hájili.

Vlastně i teď pokračujete v tom stejném jako před revolucí?

Bez ohledu na situaci, dobu, prostředí teď hájím stejné hodnoty. Pomáhám uprchlíkům. Co píšu, dotýká se tématu lidských práv. Děláme spoustu málo viditelných věcí, o kterých se neví. Převzala to taky moje rodina.

Protože na tom všem je nejpodstatnější, že člověk vyznává nějaké hodnoty a je ochoten za ně ručit tím, že se to riziko nakonec zhmotní. To se nejvěrohodněji předává dál. Když budu kňourat, co se přenese dál? Ukřivděnost, ublíženost a nedostatek nadhledu.

Dokonce by mi mohl někdo říct, že si za to můžu sám, nemusel jsem mezi chartisty lézt. Ale takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Pro mě to bylo vždy zcela jasné. Takže radikálně odmítám ten narativ oběti.

Ale bojoval jste proti komunistům, ne?

Boj proti komunistům je rétorika 90. let. My jsme se podíleli na hnutí, jehož cílem byl respekt k lidským a občanským právům a náboženským svobodám. Komunisté nám byli ukradení

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

30 let od pádu komunismu

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější