Deník N

Proč jsme napsali Tváře normalizace, i když „si to nemůžeme pamatovat“

Teprve skoro třicet let po pádu komunismu, v roce 2018, zmizela z domu na semilském Riegerově náměstí mozaika ze 70. let. Dědictví takzvané normalizace v mentalitě mnoha lidí přetrvává dodnes. A ještě to potrvá. Foto: ČTK
Teprve skoro třicet let po pádu komunismu, v roce 2018, zmizela z domu na semilském Riegerově náměstí mozaika ze 70. let. Dědictví takzvané normalizace v mentalitě mnoha lidí přetrvává dodnes. A ještě to potrvá. Foto: ČTK

Seriál Deníku N Tváře normalizace je u konce. Třicáté výročí získané svobody nás vtáhlo do příběhu, který jsme tak hluboce sami nejspíš poznat nechtěli. Zbývá říci, jaký je jeho odkaz a proč jsme to celé dělali.

Prvotní myšlenka, se kterou Tváře normalizace začaly vznikat, byla vyzpovídat dosud žijící přední představitele komunistického režimu a ukázat tehdejší svět jejich očima. A zároveň jim – s využitím novodobých historických výzkumů, pamětníků a archivních dokumentů – nijak nestranit. Jen pochopit, jací lidé a proč ten režim formovali a drželi při životě. Zdálo se nám to nedopovězené.

Lidé, kteří byli v 70. a 80. letech většinou v plné síle, jsou ale třicet let po revoluci staří, až na výjimky společensky neaktivní a málokdy zdraví. Co naopak platilo často – byli velmi nemluvní.

Někdy to působilo až mrazivě. Stáli jsme před bytem Miloše Jakeše, abychom se od starého souseda dozvěděli, že bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ nedávno v akutním stavu převezli do nemocnice. „Nechte ho na pokoji,“ říkal nám. „Vy jste to nezažili, tak o tom nemůžete nic vědět,“ opakoval.

Právě proto jsme ale chtěli s bývalým generálním tajemníkem mluvit. Nahlédnout na druhou polovinu komunistické nadvlády nad Československem očima tehdejších mocných – s vědomím, že jejich paměť a úsudek už nemusí být ve formě a že si často vytvořili vlastní svět, v němž se věci děly jinak a v němž oni byli těmi v právu. Koneckonců, podobné světy si v rámci obhájení vlastního jednání před sebou samými kolem sebe stavíme (ve větší či menší míře) všichni.

Hradba mlčení byla ale mimořádně důkladná a v budoucích letech to jistě nebude lepší. Proti jejímu prolomení hraje i čas. Poradce komunistických premiérů Oskar Krejčí řekl, že nechce „diskreditovat jiné lidi“, svazácký vůdce Vasil Mohorita chtěl za setkání zaplatit. I společnost rozdělující příběh písničkáře Jaromíra Nohavici na své důkladné zpracování stále čeká – snad jako symbol obtížnosti usmíření národa s vlastní minulostí a schopnosti jít dál.

S pročítáním vzpomínkových knih, hledáním v archivech a snahou kontaktovat blízké se ukázalo, že otázek zůstává stále více než odpovědí. Zaslouží odsouzení ti, kteří po revoluci převlékli kabáty, nebo ti, kteří setrvali ve víře v dřívější režim a přehlíželi, čeho byl schopný? Zhruba v polovině práce jsme už věděli, že dokážeme vybrat jen nevelkou, třebaže o mnohém vypovídající paletu osudů ovlivněných dobou s přídomkem „normalizační“. Že nenabídneme ucelený sborník ani nenahradíme práci historiků, ale že snad dokážeme do kapitol vnést čtivost a rozšířit tak obraz nedávno ukončené epochy.

Zároveň jsme si začali uvědomovat, že vězíme v těch temných příbězích, zpracovávaných v rychlém rytmu každodenní novinářské práce a dalších povinností, stále víc. Že se nám o nich začíná zdát. Že při té cestě ve vlaku, ze kterého jsme už nemohli vyskočit, stále více ukrajujeme z času, který bychom měli trávit s rodinou a blízkými. Že se na ostatní usmíváme o něco méně, než bychom měli, a že řada figur ve zprávách s jejich odkazy na to, že dříve bylo přece jen lépe a lidé měli práci, působí mnohem zlověstněji.

Vlak, ze kterého nejde vyskočit, je vlastně dobrý příměr pro osudy mnohých lidí během celé takzvané normalizace.

Ona doba si ve společenském vnímání vydobyla pověst méně krutého období, než byla 50. léta. Pověst přece jen o něco snesitelnějšího komunismu – chalupa, voda, guláš. Jenže ve skutečnosti byla mimořádně ničivá a jsou to právě její následky, s nimiž se pereme a prát ještě budeme.

Kniha vychází v druhé půlce listopadu. Objednávat můžete na našich stránkách.

Společenská lhostejnost, letargie, snaha příliš nevyčnívat, obava z vlastní tvořivosti, očekávání, že se o nás někdo postará, neochota přijmout ke svobodě i zodpovědnost, to vše má kořeny nikoliv na šibenicích padesátých let a v jáchymovské věži smrti, ale v režimu, který přivezly sovětské tanky v srpnu 1968. Byla to doba, kdy stát posvětil ničení zdraví svých občanů anabolickými steroidy proto, aby získal víc kulatých odlitků z cenného kovu než země, nad nimiž chtěl vynikat. Kdy minkovičtí bachaři dělali vězňům ze života peklo po všech stránkách.

Zločiny 50. let se nevyšetřovaly a nesmělo se o nich mluvit, čímž se budovalo zdání, že to bylo něco nedůležitého, nebo snad dokonce nezbytného při zavádění sociálně spravedlivého systému. Stát zcela překroutil odkaz mnoha našich padlých za druhé světové války, a zatímco sametový tenor zpíval, že „c’est la vie“, hlásal onen stát odvěké nepřátelství s Německem a ukřivděnost vůči sladké Francii a hrdému Albionu.

Také to byla doba každodenní drobné šikany a ústrků bez ohledu na to, zda byl člověk disident, nebo ne. Doba, která učila lidi, že kdo se podvolí, nebude mít problémy. Na to, aby se každý zařadil a sloužil režimu, dohlížela strana i sousedé. To vše v kombinaci s nekonečnou propagandou valící se ze všech stran.

Právě kvůli plíživosti, která degradovala ducha i vůli většiny obyvatelstva, je namístě si připomínat, jak nesmírně zlá a pokřivená ta doba ve své podstatě byla. Jizvy z ní si totiž neseme dodnes. Normalizačního televizního redaktora lidé zvolí starostou, neublíží mu ani, že spolupracoval s tajnou komunistickou policií. Promlčeno bylo mučení, týrání a šikana. Ti, kteří za tím vším stáli, dnes žijí život spokojených důchodců – mluvili jsme s jedním z nich, který má velmi pěkný obchod se sekačkami a další zahradní technikou. Chlapík odvedle. Klidně to může být váš soused.

Snad se společnost sama urputně snaží zapomenout na bahno, ve kterém se brodila. Jenže tím se s minulostí nevyrovná. I proto pro Deník N vznikly Tváře normalizace, abychom pomocí konkrétních lidských příběhů zkusili pochopit, co a proč naše země zažila a jak se bránit tomu, aby se to v nějaké formě vrátilo.

Seriál Tváře normalizace vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Za pomoc a cenné rady děkujeme především historikům Liboru Svobodovi a Petru Blažkovi, bez nichž by projekt nebyl s to vzniknout.

Kniha vychází v druhé půlce listopadu.

Všechny díly seriálu Tváře normalizace:

 

Historie

Tváře normalizace

V tomto okamžiku nejčtenější