Deník N

Zdeněk Svěrák: Vadí mi, co všechno lidi snesou. Někdy mi ani humor nepomáhá

Spisovatel, scenárista a autor divadelních her Zdeněk Svěrák. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Spisovatel, scenárista a autor divadelních her Zdeněk Svěrák. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

„Když se děje něco vážného, neumím se přes to přenést humorem,“ říká textař, dramatik a spisovatel Zdeněk Svěrák, jeden z duchovních otců Járy Cimrmana a výtečný neherec. Tak jako byli Cimrmani výjimečně vážní, až patetičtí před třiceti lety v porevolučních dnech, zvážní Svěrák i dnes, když mluví o „pohromě, kterou prožíváme a se kterou si nevíme rady,“ a o tom, jak ho děsí zneužívání technologií k „matení myslí milionů lidí“. Vzpomíná na „svého“ hodného i zlého estébáka, na narovnání zad po podpisu petice za propuštění Václava Havla i na revoluční výjezdy v Havlově ojetém golfu. A spoléhá na studenty a mladé lidi jako na blanické rytíře.

Jaký byl váš 17. listopad 1989?

Pamatuji si ho přesně, navíc mám z části toho dne i audiozáznam.

Audiozáznam? Jak to?

Šel jsem s manželkou průvodem na Albertov, vyslechli jsme projevy, ale pak jsme se od průvodu odpojili a šli domů. Měl jsem totiž večer ve Vysočanech v Gongu besedu s Jiřím Černým pro Jonáš klub, tedy klub spřízněných duší divadla Semafor.

Dvě hodiny jsme besedovali a záznam z toho večera se našel. Včera jsem ho zrovna poslouchal. Vůbec jsme tehdy v Gongu netušili, že na Národní třídě mlátí studenty a že v podstatě začíná revoluce.

A o čem jste tedy na té besedě mluvil? Překvapilo vás po letech něco?

Vyprávěl jsem o své účasti na moskevském filmovém festivalu, byl jsem tam totiž i na schůzi, kde hovořil Boris Jelcin. Překvapilo mě tehdy, jak nevybíravě, až neomaleně kritizoval Gorbačova. Připadalo mi, jako by tím projevem ukazoval, že berou to politické uvolnění vážně, když může tepat do hlavy státu.

Hřímal, že si nejvyšší představitelé nechávají stavět za státní peníze dači, tedy chaty. A Gorbačov má prý čtyři! Tak do něj bušil. V demokratizačním procesu tenkrát byli o krok před námi.

Jenže právě díky Gorbačovovi a jeho glasnosti a perestrojce.

Ano. Ale zároveň bylo možné ho otevřeně kritizovat, to mě překvapilo. Na té besedě jsem ale také vyprávěl, jak mě zklamalo, že když jsem o tom mluvil s lidmi v ulicích Moskvy, bylo jim to fuk. Jméno Gorbačov, které jsme u nás vnímali až posvátně, jako zjevení…

… a vítr změny…

… a naděje, tak oni mávli rukou: Takových už bylo. Naprostá lhostejnost. Žádná euforie, nadšení.

Pak jsem v Gongu vzpomínal, že jsem se v Moskvě v jídelně hotelu nečekaně setkal s člověkem, který byl hrozně podobný Pavlovi Landovskému. Zkusmo jsem zavolal: Pavle! A on se otočil, byl to opravdu Landovský! K nám nesměl, ale do Moskvy jo, byl na festivalu s nějakým rakouským filmem, ve kterém hrál.

Revoluce v autě po Havlovi

Vy jste ten „vítr změny“ pociťoval už během roku 1989? Někdo říká, že mu bylo jasné, že už se to bortí a jak to dopadne, mnozí další do poslední chvíle nevěřili, že by mohl nastat konec jedné éry.

Kdybychom věděli, že to dobře skončí, neměli bychom takový strach, jaký jsme měli, tedy alespoň já měl strach. Byli lidé, kteří dění pozorovali zvenčí, třeba nebožtík Honza Tříska, který říkával: „Prosím vás, dyť už to padalo jako domečky z karet. Vy jste byli prostě na řadě.“ Ale my jsme to tak necítili, pořád jsme se obávali, že Lidové milice, armáda nebo policie do toho „promluví“.

Po zásahu na Národní třídě se zvedla velká vlna odporu, byly ohlášeny první demonstrace, známé osobnosti začaly jezdit na mise do škol a továren po celé zemi, divadla nehrála, ale besedovalo se. Zapojili se i Cimrmani. Minule jste mi vyprávěl, jak jste vy, komici, najednou pateticky a naprosto vážně zpívali s rukou na srdci hymnu.

Kdyby jen hymnu. Miloň Čepelka pro každý večer napsal novou báseň. Nehráli jsme, jen jsme besedovali o tom, co se děje a co by se mělo udělat.

Humor šel stranou?

Úplně.

„Když je mi úzko, nepouštím si veselé věci, nekoukám na komedie. A když se děje něco vážného, neumím se přes to přenášet humorem.“ Zdeněk Svěrák v divadelní šatně. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Je až překvapivé, že jste neměli potřebu si z toho udělat trochu legraci. Muselo to být opravdu velmi silné, když i lidé, kteří si dělali srandu celý život ze všeho možného, zůstali naprosto vážní.

Nejsem ten typ, který jde proti své náladě. Když je mi úzko, nepouštím si veselé věci, nekoukám na komedie. A když se děje něco vážného,

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější