Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Terapeutická sonda do myslí odporných mužů se točí v kruhu

Foto: KIVA
Foto: KIVA

Mladá režisérská dvojice Adam Svozil a Kristýna Jankovcová na sebe upoutala pozornost před dvěma lety, když v Divadle Na zábradlí nastudovala Dánskou občanskou válku 2018–2024. Apokalyptická vize Evropy zmítané nacionalismem a násilím tehdy ťala do živého. O to větší rozpaky budí návrat režisérského tandemu na stejnou pražskou scénu s novou inscenací Krátké rozhovory s odpornými muži, což má být jakási komicky odlehčená sonda do problematiky skupinové terapie jako fenoménu dneška.

Představení vychází ze stejnojmenné povídkové knihy Davida Fostera Wallace, který byl od konce 80. let řazen k nejvýraznějším postavám současné americké literatury. Kritika ho zvlášť díky románu Nekonečný žert z roku 1996 pasovala na postmoderního pokračovatele Jamese Joyce. Wallace ve svých prozaických dílech sofistikovaně pracoval s vypravěčskými postupy, ale zároveň v nich trefně odkrýval některé z bolestí současné Ameriky. Ostatně o tom, že otázky sváru egoismu a strachu z osamění, sexuálních frustrací a sebezáhubné fixace na vlastní nitro nebyly pouhou literární fabulací, ale na dřeň prožitou zkušeností, svědčí autorova předčasná smrt. Spisovatel, dlouhodobě sužován těžkými depresemi, se v pouhých šestačtyřiceti letech rozhodl pro dobrovolný odchod ze světa.

Adam Svozil s Kristýnou Jankovcovou se nechali zlákat Wallaceovým povídkovým cyklem, jenž vyšel v českém překladu v loňském roce a sestává z osmnácti fiktivních rozhovorů s různě psychicky vykolejenými muži i z několika dalších stylově různorodých próz. Dramatizace počet postav výrazně redukuje, zaměřuje se na pouhé tři muže a dvě ženy, kteří si zaplatili ozdravný pobyt, aby se pod profesionálním vedením odborníka-psychologa kdesi uprostřed přírody zbavili úzkostí a obsesí, strachu z konzumního přístupu k sexu a k mezilidským vztahům vůbec. Jenže jak se ukazuje, autorova intelektuální hravost, prostupování hovorového jazyka a slangu s výsostně odbornou terminologií a četnými poznámkami pod čarou, stejně jako časté střídání sarkasmu s autentickým děsem z odcizení nejsou na jeviště snadno přenositelné.

Inscenace se příliš rychle začne točit v kruhu. Sledujeme volný sled víceméně směšných, vzájemně separovaných terapeutických výjevů, které jsou mechanicky oddělované zatmívačkami a klidně by se mohly odehrávat i v úplně jiném pořadí, neboť postrádají hlubší návaznost a gradaci. Neobvyklé dialogy

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější