Deník N

L, O a pak to spadlo. Začátky internetu byly skromné

J. C. R. Licklider, který prosadil ARPANET. Foto: HCI Pioneers
J. C. R. Licklider, který prosadil ARPANET. Foto: HCI Pioneers

Přesně před padesáti lety vznikl internet. Nikdo si toho tehdy nevšiml, ani sami jeho tvůrci. I pro ně to byl jeden pracovní den z mnoha. Položili však základní kámen k dnešní fantastické digitální architektuře.

„Posílám L,“ oznámil student informatiky Charley Kline do telefonu. V Los Angeles bylo půl jedenácté večer, ale v počítačové laboratoři Kalifornské univerzity se dál pracovalo. To bylo normální; nenormální by byl opak. Počítačů bylo tak málo a jejich čas tak vzácný, že byste po celém světě našli málo podobných laboratoří, kde by se v noci zhasínalo byť jen na chvíli.

„Potvrzuji, došlo L,“ ozvalo se ve sluchátku. Na druhém konci drátu byl počítačový operátor z firmy SRI v pět set kilometrů vzdáleném Menlo Parku.

Kline stiskl další klávesu. „Posílám O.“

„Potvrzuji, došlo O.“

Dalším písmenem bylo G. Kline se snažil napsat slovo LOGIN, příkaz, kterým by se po zadání jména a hesla připojil ke vzdálenému počítači.

Jenže písmeno G už z Menlo Parku nepotvrdili. Něco se pokazilo. První datová komunikace v síti ARPANET byla opravdu stručná, obnášela dvě písmena. Programátoři na obou koncích linky se pustili do hledání chyby. A ještě před půlnocí se jim skutečně podařilo odeslat celé slovo LOGIN. Bylo 29. října 1969.

Taky mohli napsat něco zajímavějšího, hlubšího, řeknete si: třeba MÍR nebo LÁSKA (vždyť koncem šedesátých let tahle slova frčela), nebo aspoň HELLO. Jenže oni neměli ani ponětí, že píšou dějiny, že se tahle jejich pracovní noc jednou bude srovnávat s prvními kroky na Měsíci. Ale kdyby věděli, možná by si stejně vybrali slovo LOGIN. Odemyká se jím stroj, navazuje spojení. Propojuje síť. Na počátku je vždycky LOGIN.

Baranova nezničitelná síť

Říká se, že internet má čistě vojenský původ, že byl navržen pro případ jaderné války. Také se říká, že to je nesmysl. Obě tvrzení jsou pravdivá.

Než se studená válka trochu zaběhla a obě supervelmoci se aspoň trochu dohodly na jejích pravidlech, hrozila kdykoli přerůst v náramně horkou. Stačila by jedna omylem odpálená raketa. Americkým ozbrojeným silám dělal velkou starost komunikační systém. Jak by prezident nebo generální štáb dal pokyn obsluhám raketových sil, zda mají na Rusko střílet, anebo ne? Pokud by tou dobou v USA už vybuchovaly sovětské jaderné bomby, nefungovalo by rádio (radiace v atmosféře ho umlčí na řadu dnů) a patrně ani telefony, protože útok na velká města by zničil telefonní centrály a bez nich by byla síť mrtvá.

Jedním z těch, kdo se problémem zabývali, byl Paul Baran z think tanku RAND Corporation. Namísto toho, aby přemýšlel, jak hluboko zakopat kabely, si uvědomil, že mohou existovat různé podoby komunikačních sítí: centralizované s řídicím uzlem uprostřed, decentralizované s řadou menších center a konečně distribuované, v nichž si jsou všechny uzly rovny. Tento třetí typ sítí je nejodolnější vůči útoku. Nedá se vyřadit z provozu zničením centra, protože žádné centrum nemá. A funguje až do úplného konce, protože

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější