Deník N

Národ sportujících hobitů, sobců i xenofobů. Ptali jsme se osobností, co je pro Čechy typické

Riha Milos
Riha Milos

Vynikají pracovitostí, s typickým smyslem pro humor umějí řešit i ty největší trable a bojují za svobodu. Na druhou stranu mají Češi občas tendenci ke xenofobii a také trpí komplexem malosti. A přestože spoustu příležitostí promarní, v nebezpečí se dokážou semknout. Osobnosti se v anketě Deníku N zamyslely nad tím, jak by cizincům popsaly, v čem jsme jako národ silní, jedineční či odlišní. A zda se dá vůbec v dnešní Evropě a moderním světě říct, že
jsou Češi jako celek v něčem výrazní.

Kateřina Tučková, spisovatelka

Foto: Vojtěch VlkOsobně si na nějaké vlastenčení a vypichování významných národních rysů nepotrpím, cítím se být nejvíce lokální patriotkou (Brňankou) a hned nato Evropankou. Spíš než v sílu národa pak věřím v sílu individualit, kterých nemusí být mnoho, ale přesto dovedou pohnout třeba i tím národem. Ale dobrá, pokud bych měla cizinci vysvětlit, na co jsem z naší národní historie či z našich specifik hrdá, čeho si považuji, zmínila bych péči o českou kulturu a jazyk jako určující moment našeho národního uvědomění táhnoucí se napříč našimi dějinami až do 20. století. Toto téma mi připadá dojemné, motivující. A jsem také hrdá na nezastupitelnou úlohu žen, které se na péči o tyto hodnoty podílely – ať už bych vzpomněla buditelky, spisovatelky a organizátorky éry národního obrození, jejichž celospolečensky prospěšné dílo umožnilo generaci zakladatelů samostatného československého státu učinit z něj jednu z prvních zemí, kde měly právo volebního hlasu i ženy, anebo ty, které vzdorovaly totalitám i za cenu vlastního života, jako byly třeba Františka Plamínková nebo Milada Horáková. Zmínila bych také kreativní potenciál, který Češi mají a který se může projevovat různě – od zlatých českých ručiček přes české muzikantství až po nepřehlédnutelné stopy v mnoha uměleckých oborech, ve vědě, výzkumu a vývoji. A nakonec a ráda bych také jako milovnice zlatavého moku zmínila kvalitu českého piva, byť nám ho v Plzni k dokonalosti dovedl bavorský sládek, k čemuž bych dodala, že nejlepší české věci stejně vznikly v tavicím tyglíku české, německé a židovské kultury a že jsem velice ráda, že česká porevoluční společnost konečně získala dostatečné sebevědomí, aby si takové pravdy přiznala.

Jan Sokol, profesor a filosof

Jako národ jsme – jako většina Evropanů – odlišní svým jazykem, zemí, kterou obýváme, a ovšem i svojí historií. Máme svůj vnitrozemský stát, z něhož naši předkové čas od času vyháněli „cizozemce“, a s přírodními hranicemi, které se jim dařilo udržet po tisíc let. Kdo chce, může tohle považovat i za jedinečné. Trochu složitější je to s naší silou. Většinou jako kdyby ideálem síly byla pro nás odolnost proti vnějším tlakům, schopnost postavit si hlavu „proti všem“. Jan Neruda mluvil o „kvádrech z křemene“. Jenže kdykoli se to předkům dařilo, časem s hrůzou zjistili, jak zaostávají za svým otevřenějším okolím. Naštěstí se mezi našimi vladaři, od Přemyslovců až po Masaryka a Havla, občas objevil odvážný člověk, který to pokládal za hloupou slabost a snažil se „otevřít okna do světa“.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

100 let Československa - speciální vydání Deníku N

V tomto okamžiku nejčtenější