O válce ve Vietnamu se šíří šťastná lež namísto smutné pravdy
Wikipedia to datum uvádí jasně: válka ve Vietnamu začala 1. listopadu 1955. Jenže to je americký výklad. Vietnamci vědí, že inferno trvalo mnohem déle než těch dvacet let do pádu Saigonu (1975). Jak by taky ne – vždyť to byli hlavně oni, kdo v něm umírali. „V Americe se válka se Vietnamu vnímá jako ryze americká věc. Rád bych to napravil,“ říká politolog, aktivista a syn uprchlíků z Jižního Vietnamu Will Nguyen ve velkém rozhovoru pro Deník N.
Depeše Michaela Herra praví: „Prošli jsme kolektivním nervovým zhroucením, tlak a horečka z bojů se stupňovaly, až je okusil každý Američan ve Vietnamu. Vietnam se stal tmavou komorou plnou smrtících předmětů. Vietkong byl najednou všude, jako rakovina, a místo toho, abychom válku prohrávali roky po kouscích, jsme ji bleskově prohráli do týdne. Pak jsme byli jako postavička z komiksu, mrtvá, ale příliš hloupá, aby si lehla. Naše hrůza ze žluté horečky se vyplnila, viděli jsme, jak po celé zemi umírají Vietnamci po tisícovkách, ale jako by jich neubývalo…“
Kniha amerického válečného reportéra Herra je ikona. Řeže jako nůž a těžko hledat jinou, která by ostřeji vystihla, co Američani zažívali ve vietnamské válce.
Ale co zažívali Vietnamci? Byla to přece jejich země. A bohužel i jejich válka, jakkoli si ji přivlastňují jiní. Jejich umírání. A dodnes nezhojená rána.
Will Nguyen o tom ví své. Narodil se v Americe ženě, která uprchla před komunisty, Jihovietnamce, řekli bychom. Jenže Willovi se černobílé dělení moc nezamlouvá, i když má s Komunistickou stranou Vietnamu zkušenost z první ruky: loni ho uvěznila, když vyšel do ulic v Ho Či Minově městě. Nebo snad v Saigonu? To stejné město, ale dvě různá jména; jedno před dobytím komunisty, druhé po něm. Dnešní mapy černé na bílém hlásají Ho Či Minovo město, ale vykládejte to uprchlíkům z Jižního Vietnamu!
Tak jak to tedy říkat: Ho Či Minovo město, nebo Saigon?
(Rozesměje se.) To povězte vy mně. Vyrostl jsem se Saigonem, abych později zjistil, že na papíře je to Ho Či Minovo město. A dnes používám obojí, záleží na tom, s kým zrovna mluvím. Když s Jihovietnamcem, říkám Saigon; jindy se víc hodí Ho Či Minovo město. Mně osobně je to vlastně jedno, beru ohled na svůj protějšek.
Žlutá hvězda, rudé pruhy
Narozen v Houstonu, v prostředí jihovietnamské diaspory – počítám, že v dětství přes Saigon nejel vlak?
Dětem na politice moc nezáleží. Poprvé mě to praštilo přes nos, až když jsem ve škole měl za úkol představit zemi svého původu. Netušil jsem, jak vypadá vietnamská vlajka, tak jsem otevřel encyklopedii a nakreslil krásnou rudou vlajku se žlutou hvězdou. Uviděla to maminka a hned: Tohle není
