Odešel zářící malíř spirálového makrokosmu

Ze všech nekrologů, které se po úmrtí Karla Malicha objevily v médiích i na sociálních sítích, mě nejvíce zaujal příspěvek Jana Šrámka. Ten sdílel svoji vlastní kresbu Malichovy plastiky z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, jež byla umístěna před Jihomoravskými dřevařskými závody v Jihlavě, a neznámo kdy byla odstraněna a zničena. Již neexistující dílo jednoho umělce, jenž zemřel, přežívá v díle umělce jiného. Je v něm ztělesněno jakési propojení v čase, kdy tady a teď máme možnost vidět díla, jež nyní existují, a nevíme, která z nich přežijí a jak dlouho.

Jenže v případě Karla Malicha toto „přežívání“ v uměleckém odkazu působí nějak intenzivněji, citelněji, opravdověji. A není to jen tím, že týden před Malichovou smrtí zahájila brněnská Fait Gallery jeho výstavu (která probíhá souběžně s Malichovou prezentací v Galerii Zdeňka Sklenáře, jenž jej zastupuje na trhu s výtvarným uměním). Ve Faitu přitom zvolili přístup, který dává nahlédnout do zákulisí Malichovy tvorby: výstava prezentuje jeho utopické architektonické vize, jež jsou „výsledkem dlouhodobé fascinace prostorovými představami a jejich možnostmi, které skýtaly pro potřeby lidstva budoucnosti“.

Mnohé z projektů jsou prezentované pouze prostřednictvím skic a provizorních maket, které si Malich od šedesátých let vytvářel, jen některé vidíme realizované i ve větším měřítku. Karla Malicha známe jako sochaře, malíře a grafika, který se vyznačoval citlivostí pro zobrazování energií a sil proudících v přírodě.

Fait Gallery nám však navíc dává možnost nahlédnout do zákulisí jeho tvorby, právě díky skicám můžeme pochopit, jak umělec přemýšlel o