Deník N

S vlky jsme nikdy nevyli. A politika nám zase nahrává, tatrmanů je stále dost, říká Pavlíček z Výběru

Foto: Gabriel Kuchta, Deník  N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník  N

Skladatel a špičkový kytarista Michal Pavlíček zahrál spolu s mnoha jinými umělci na velkém koncertě pro Paměť národa. A tak i v rozhovoru pro Deník N zapátral v paměti a otevřeně mluví o osudech své rodiny na pozadí dějinných událostí a své vlastní historii za normalizace i v dobách svobody. Taky o ženách a múzách, kamarádech s jinými názory, o dvoufázovém otcovství, propastech v mezilidských vztazích i o nikdy neutichajícím větráku v uších. „Lidi poslouchají vaši muziku, berou si z ní emoce, něco si do ní promítají ze sebe, něco se snaží přečíst z toho, co do ní zakódujete. A já do té své vkládám svůj život. Myslím, že je dobrý se někdy i veřejně poodhalit, aby lidi měli k mé muzice klíč.“

V pondělí 28. října jste hrál na Koncertě pro Paměť národa. Měl jste někdy tendenci se bavit s maminkou, tátou, prarodiči o tom, co bylo, jaký měli život, jaká je jejich soukromá historie na pozadí té velké?

Ve své rodinné historii jsem zapátral, když jsme psali mou autobiografii Země vzdálená. Systematicky jsem vzpomínal. To jinak člověk běžně nedělá. U těch dotyků „velké historie“ mi asi nejvíc utkvěla postava mého pradědečka Jindřicha Štulíka. Předválečný politik, národní socialista, v 50. letech byl zavřený v Jáchymově.

Jedna část rodiny prožívala tohle peklo. Naopak moje máma je z poválečné generace uvěřivších v socialismus. Od nadšení a okouzlení do totálního vystřízlivění v roce 1968. Odsoudila vstup vojsk, vyhodili ji ze strany i z práce.

A váš otec?

To je pamětník. Narodil se v roce 1925. Mám malého, dvanáctiletého synka. Když mu bylo osm, dostali ve škole za úkol zeptat se dědečka na dětství. Jenže to paní učitelka netušila, že Matyáš má dědečka devadesátiletého. Bylo hezký, když mu můj táta povídal, jak byl kluk mezi válkami…

„V určité chvíli se krize s Michaelem Kocábem zdála nepřekonatelná, sám Havel se nás snažil usmířit, jednou jsem se s ním dokonce domluvil, aby nám nějak moderoval schůzku… Václav se nám snažil mluvit do duše, ale za chvíli jsme do sebe zase vjeli. Hodinová trapná záležitost. Pak pokusy skončily. Havel říkal, že by spíš usmířil Židy a Palestince než nás dva.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Kdybyste měl vyprávět vnoučatům vy, čím byste začal?

Šedesátým osmým rokem. To byl pro mě zlomový okamžik. Bylo mi dvanáct. Do té doby jsem prožíval nevinné, celkem bezstarostné dětství. Pak náraz. Mám to před sebou jako obraz. Spal jsem na chatě v Kersku u tety, tak ve čtyři ráno přiběhla do pokoje, kde jsme jako děti spaly, a začala řvát: „Vstávejte, je válka!“ A nad námi lítala letadla do Milovic.

V dalších dnech jsme sundávali orientační cedule, obraceli šipky, aby ruské kolony nevěděly kudy kam, a psali na silnici Ať žije Smrkovský, Dubček a Svoboda! Poprvé jsem si intenzivně uvědomil pocit národní hrdosti a revolty. Ale taky strachu.

Když jsme s klukama jezdili na kole po okolních vesnicích a sundávali ty cedule, najednou se přímo před námi objevila ruská vojenská kolona, vojáci ve střehu za kulomety na tancích…

Dokážu pochopit i určitou frustraci

Co vy?

Skočili jsme do příkopu a klepali jsme se. Byla to intenzivní ochutnávka války, ten pocit, že na nás můžou vystřelit. Myslím si, že srpen 1968 nebyla epizodka, ale zásadní událost pro charakter a vývoj národa. V těch 60. letech jsme se konečně trochu oprostili od tvrdého režimu 50. let řízeného Moskvou a začali jsme přirozeně směřovat k uvolnění, i když pod rouškou socialismu s lidskou tváří, šedesátky přinesly rozkvět, nové kapely, filmy, knížky…

A do toho ruský atak. Sejmul nás, ovládl tak, že jsme po čase klesli na úplné dno. S kocovinou z okupace s tanky v zádech jsme se vypořádali příliš snadno a pak nás pohltila ubíjející „normalizace“. Nechci si hrát na bujarého vlastence ani historika moralistu, ale hrdost a sílu se postavit dějinnému hnutí jsme v sobě opět potlačili, nechali jsme si nafackovat a zmlkli. I když samozřejmě ne všichni – příznačná a bolavá je oběť Palacha. Ale bůhví, jak by to dopadlo, kdybychom se jim postavili. Byla to těžká doba.

Mámu pak vyhodili z práce?

Ano. Byla učitelka a patřila k těm aktivnějším reformním komunistům, vystupovala velmi ostře proti okupaci. A adekvátně si to pak odpykala.

A táta?

Nežili spolu. V politice aktivní nebyl, ale časem se stal ředitelem v průmyslovém podniku a byl ve straně.

Nastalo schizofrenních dvacet let, kdy se doma a po hospodách nadávalo na bolševika, ale v práci a ve škole se klopily hlavy. Na gymplu nás učili dějiny, občanskou nauku, skoro všechno kromě exaktních věd pokřiveně, přitom jsme dobře věděli, že to bylo jinak.

Společnost je rozdělená, řešíme to i v kapelách

Paralelní azyl jste si našel v muzice?

Jo. Gympl jsem vnímal okrajově, že to nějak doklepu. Byl jsem skoro jediná mánička ve třídě, čtyři roky jsem zápasil s ředitelem, abych se nemusel ostříhat. To už si asi nikdo z mladé generace nedokáže představit, jak šílený je maturovat z něčeho, co byla z velké části lež nebo ideologicky překroucená pravda. A kdy nebyla svoboda slova.

Teď ji máme. Na druhou stranu existuje poměrně velká skupina lidí, kteří prožívají ve svém životě těžké frustrace, mají problémy, možná i pocit nedostatku a to poslední, na čem jim záleží, je svoboda slova nebo jestli budou moct svobodně cestovat. Pro člověka je asi přirozené, že zapomíná na to zlé, vzpomíná na to hezké. Mnozí mají pocit, že teď je hůř. Rozumíte jim?

Pro mne je nostalgická vzpomínka na staré socialistické časy nepochopitelná. Ale závisí to na prioritách vnímání lidských hodnot každého z nás. Do jisté míry asi dokážu pochopit určitou frustraci. Pramení

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější