Glosa: Síla voňavé vzpomínky na babičku. Je škoda brát život přespříliš vážně
Někdo se rozbrečí u filmu, někdo na letišti, mě dojal nákupní seznam. A ještě dost neaktuální. Našla jsem ho na dně starého batohu. Musel tam být už tak patnáct let. Psala ho babička.
„Droždí, pět rohlíků a vajíčka,“ napsala svým kostrbatým písmem poznamenaným artritidou. Napsala mi jistě stovky seznamů. Většinu z nich jsem zapomněla doma a v obchodě se snažila vzpomenout, co na nich bylo. V ruce žmoulajíc babiččinu kostkovanou nákupní tašku a červenohnědou koženkovou peněženku s patentním zavíráním kapsičky na drobné. Měla zvláštní vůni, kterou teď úplně cítím v nose. Peněženka, ne babička, i když ta ji měla samozřejmě taky.
Babička voněla štrúdlem, tvarohovými buchtami, čerstvě vypraným prádlem, hašlerkami a niveou. Byla moje dětství. Trávila jsem s ní většinu času. Maminka byla tou, která vychovávala, babička tou, se kterou byla legrace. Sedmdesát let je sakra velký věkový rozdíl. Alespoň u milenců nebo partnerů. U dvou žen, které spolu tráví jaro a podzim života je to možná ideální vzdálenost.
Dětské rošťárny i stařecké pošetilosti
Člověk se ve stáří vrací tam, kde začal. Babička a vnučka mohou být ty nejlepší parťačky pro dětské rošťárny i stařecké pošetilosti. Mé mládí nebylo tak bláznivé jako v Backmanově knize „Babička pozdravuje a omlouvá se“, ale ten pocit, ten zážitek v srdci, ten je
