Deník N

Revoluci udělali občané sami. Nezakázat komunisty byla chyba, traumatizuje nás to dodnes, říká Kocáb

Gabriel Kuchta, Deník N
Gabriel Kuchta, Deník N

Hudebník a bývalý ministr pro lidská práva Michael Kocáb v těchto dnech vydává knihu Vabank. Po třiceti letech tak přichází se svým svědectvím, jak probíhalo vyjednávání mezi disidenty a totalitní mocí. Přináší i nové archivní materiály, které se u něj za tři desítky let od revoluce nashromáždily. „Ve zlomových časech se vždy zdá, že se moc válí na zemi, ale to je jen literární zkratka,“ řekl v rozhovoru pro Deník N.

Co bylo tím impulzem, že jste se třicet let po listopadovém převratu jako zakladatel iniciativy Most rozhodl vydat o tehdejším dění knihu?

Třicet let panuje určitý stereotyp vysvětlování tehdejších událostí, který se opírá zejména o magnetofonové nahrávky a také o výpovědi aktérů, kteří byli podle ad hoc výběru dotazováni. A pokud se při svých výpovědích dostatečně neubránili přirozené lidské tendenci „vypnutá hruď, sázejte metály“, tak to k přesnému popisu reality také nepřispělo.

Jenže řada důležitých věcí se odehrávala ještě předtím, než (Vladimír) Hanzel zapnul diktafon, a ty detailně popsány nebyly. Naše iniciativa Most vyjednávala s Adamcovým táborem už od září 1989 a až od 20. listopadu se vytvořil takový systém, že jsme každý den v osm ráno jednali s premiérem Ladislavem Adamcem a jeho poradcem Oskarem Krejčím na vládě a poté jsme přejížděli do Havlova bytu.

Tam jsme vymýšleli politickou taktiku pro následující den. Mám na mysli kroky ve vztahu k vládě, ke KSČ. A odtud jsme vyráželi do Občanského fóra, kde už se řešil revoluční kontext. V OF už o našich dohodách referoval Havel sám, a osazenstvo se tudíž nikdy přesně nedozvědělo o roli Mostu v předivu všech těch akcí. Jen se dohadovali.

Tohle všechno ale přece lidé znají z knihy Michala Horáčka Jak pukaly ledy, kterou vydal už v roce 1990.

Tam je mnoho, ale ne všechno. Horáček popsal fotograficky přesně to, co prožil, ale u všeho také nebyl. Za Most jsme jednali většinou společně, ale kromě toho jsme měli řadu vlastních aktivit, o kterých jsme se v tom shonu ani nestačili vzájemně informovat. To jsou důvody, proč jsem napsal Vabank.

A taky jsem chtěl osvítit role „smutných hrdinů protistrany“, jak jim říkám. Tedy mocných či vlivných normalizačních komunistů, kteří jediní byli ochotni překročit svůj osobní Rubikon. Mluvím jen o několika málo lidech: Krejčí, Adamec, (Mojmír) Zachariáš, (Miroslav) Vacek a samozřejmě (Marián) Čalfa. Všichni zmínění chtěli udržet vedoucí úlohu strany, chtěli, aby zůstal socialistický blok zachován, chtěli žít se Sovětským svazem na věčné časy, ale cenu krve vlastního národa už za to zaplatit odmítali.

Osmnáctého září jsme poslali v tomto smyslu dopis premiérovi Adamcovi, ale vyřizoval to jeho tehdejší poradce a komunistický ideolog Krejčí. Ten se s myšlenkou nenásilného řešení natolik ztotožnil, že riskoval svoji pozici ještě v době, kdy nikdo nemohl tušit, že přijde nějaký 17. listopad. Rozvinul s námi myšlenku kulatých stolů s opozicí soustředěnou kolem osoby Václava Havla.

Po něm Adamec, všemocný komunistický premiér, který se krátce po 17. listopadu vzpříčil vůli ÚV KSČ. Generálové Zachariáš a Vacek byli přesvědčováni, ale ne dlouho. Už při prvních setkáních deklarovali, že ozbrojený zásah proti demonstrantům nespustí. Každý člověk má v sobě různé polohy a v krizových situacích přehodnocuje. Ovšem všichni zmínění měli své meze. Kdyby náš koncept nevyšel, pravděpodobně by se přiklonili k násilnému řešení. Tu knihu jste četla a víte, že jsou tam momenty, kdy Adamec začal i vyhrožovat.

A ono hrozilo, že poteče krev. Sověti neměli problém vyvolat tady třeba občanskou válku. To připouštěli.

To jsme tehdy přesně nevěděli, ale předpokládali jsme to.

Přesto s tím přicházíte až třicet let po převratu. To je dost. Spisovatel a historik Jan Urban v předmluvě píše, že je to nejhlubší sonda do listopadových dnů, ale dodává, že je škoda, že jste ji nenapsal dřív, protože by to „bývalo bylo hrozně potřeba“. Tak se ptám, co by to změnilo.

Nezměnilo by to nic zásadního, ale celý proces ukončení socialismu by možná nemusel být zatěžován nesmyslnými konspiračními teoriemi. A proč jsem to nenapsal dřív? Prachobyčejný

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

30 let od pádu komunismu

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější