Česko-americký deník: Musela jsem odjet, abych zjistila, co tu mám ráda
Až ve chvíli, kdy o něco přijdete, pochopíte, v čem to pro vás bylo cenné. Zní to jako banální pravda, kterou si nejpalčivěji uvědomujeme, když nám někdo odejde ze života. Pro mě ale v Americe získala ještě jeden význam. Vlastenecký.
Když člověk vyrůstá a žije v jedné zemi, považuje to, co v ní vidí a zažije, za normální. Všechno v té zemi utváří naše vědomí toho, jak to má být. Od obyčejných každodenních věcí až po ty hluboce vrostlé.
Krajina má být zvlněná. Stromy mají listy a ty jsou na podzim žlutočervené. Domy mají šikmé střechy, zastávka MHD je určitě někde za rohem a ve výtahu se zdraví. K obědu je normální si dát pivo, když se dítěti nebo muži chce čůrat, je normální, že se otočí k nejbližšímu stromu. Je normální, že doma ve skříních máme všichni bundy, teplé boty a rukavice, protože každý rok přichází zima. Muž ve vedení země je normální a kojící žena taky, ceny jsou pevné a nediskutuje se o nich, pes je radost pro všechny.
Když pak jako já odjedete do jiné země, najednou všechny tyhle věci přestanou platit. Co jste dosud považovali za normální, a tedy správné, najednou není nebo je jinak. Krajina je jako placka, palmy na podzim neopadávají, pivo si k obědu dávají jen ti, kdo mají problém s alkoholem, čůrá se
