Češi o státních svátcích neslaví, ale bojují se svými traumaty
Komentář Jiřího Pehe: Poslední státní svátek tohoto roku – plného osmičkových výročí – se odehrál v podobném duchu jako téměř všechny ostatní státní svátky. Tedy jako traumatizující zážitek.
Jen málokdo o uplynulém víkendu oslavoval pád komunismu před 29 lety. Naopak se hojně demonstrovalo proti politickému establishmentu, nadávalo na poměry, z různých stran zněla varování o ztrátě demokracie a svobody.
Jinými slovy, trauma, které tento svátek probouzí v nemalé části společnosti, se týká zejména pocitu, že dnešní stav demokracie u nás nenaplňuje očekávání z roku 1989, anebo ještě hůř, že se tuto demokracii pokoušejí zničit síly, které nový demokratický režim nikdy plně nepřijaly, popřípadě jimž začal v posledních letech nový režim stát v cestě.
Pokud jde o rozštěpení národní mysli, není ovšem 17. listopad mezi ostatními svátky a připomínanými výročími žádnou výjimkou. I druhý ze svátků, který připomíná začátek nové éry, tedy vznik Československa 28. října 1918, je obklopen otázkami. Stát, jehož vznik se připomíná, dnes už neexistuje. Ve dvacátém století navíc zanikl hned dvakrát: v roce 1939 a v roce 1993.
Stále více se ozývají hlasy, že Československo byl umělý, těžko udržitelný projekt, jenž v letech 1918 až 1938 zdědil od Rakouska-Uherska složitou národnostní strukturu, na kterou byla československá demokracie, obklopená autoritářskými a totalitními státy, krátká. A tak jak se mění poněkud zidealizovaný pohled na první republiku, který převládl po roce 1989, ukazuje se,
