Česká cesta od uchvácení státu k vládě oligarchů a populistů. Třicet let od listopadu 1989 trpí demokracie systémovou poruchou
Třicáté výročí sametové revoluce zastihlo českou společnost uprostřed politických poměrů, které jsou nemalou částí veřejnosti vnímány jako neuspokojivé a znepokojující. Mnozí tak toto výročí vnímají jako důvod nejenom k oslavám, ale také k zamyšlení, co se vlastně s českou demokracií za posledních 30 let stalo a jaké jsou příčiny jejího současného stavu.
Sametová revoluce byla spíše „restaurací“ než skutečnou revolucí, nešlo v ní o nastolení zcela nového řádu, nýbrž spíše o znovunastolení demokratického systému. Šlo o pokus implementovat v západních zemích osvědčený a vyzkoušený model uspořádání společnosti, který v sobě specifickým způsobem spojuje politický systém demokracie se socioekonomickým systémem tržního hospodářství či kapitalismu.
Základním cílem, o němž tehdy panoval široký společenský konsenzus, bylo zavedení demokracie západního typu, vyznačující se nejenom svobodnými volbami a tržní ekonomikou, ale také vymoženostmi „ústavního liberalismu“ (jak je nazývá Fareed Zakaria), jako jsou funkční právní stát, důsledně provedená dělba moci, demokratická ústava, ústavně garantovaná základní a občanská práva a svobody či veřejný prostor nezávislý na politických a ekonomických tlacích.
Přeskupování elit
Nelze popřít, že transformace po roce 1989 byla v mnoha ohledech úspěšná. Díky tomu, že během devadesátých let u nás byly vybudovány základní demokratické instituce, je dnes Česká republika formálně demokratickým státem, který má veškeré vnější atributy moderní demokracie. Přesto se v průběhu uplynulých třiceti let nerozvinula v plnohodnotnou demokracii s plně funkčním právním státem. Již velmi záhy mladá česká demokracie začala trpět vážnými vývojovými problémy a vadami.
Významná část těchto neduhů má přitom své kořeny ve
