Deník N

„Říkal jsem si, že bych mohl sehrát roli Dubčeka.“ Normalizační jestřáb Štěpán zůstal stalinistou až do konce

Předseda Strany československých komunistů Miroslav Štěpán na snímku z roku 1997. Foto: ČTK
Předseda Strany československých komunistů Miroslav Štěpán na snímku z roku 1997. Foto: ČTK

Zatímco Jakešova řeč v Červeném hrádku se stala jedním ze symbolů drolícího se komunistického režimu, proslov Miroslava Štěpána k dělníkům ČKD už byl jasným potvrzením jeho rozpadu. Štěpán byl po revoluci odsouzen za to, že v průběhu Palachova týdne nařídil použít proti demonstrantům vodní děla a slzný plyn. „Kdybych věděl, kdo měl Národní na svědomí, tak bych mu šel nafackovat. Osobně!“ bránil se po letech. Přinášíme další díl seriálu Tváře normalizace.

Dvě minuty a padesát tři vteřin trvalo vystoupení, které se stalo jedním z klíčových okamžiků konce totalitního systému. Byla to chvíle, kdy komunistická moc po jednačtyřiceti letech ztratila svou jistotu, kterou se celou dobu chlubila – podporu dělnické třídy.

Miroslav Štěpán se chvíli předtím postavil před pracovníky závodu ČKD, aby je uklidnil, že komunisté situaci zvládnou a v zemi bude zase klid na práci. Ujišťoval, že ústřední výbor považuje názor dělnické třídy za nejdůležitější. Přišel si pro potlesk. Ten se – velmi váhavě – ozval. Ale po pár vteřinách ho vystřídaly nesouhlasné výkřiky, což bylo něco, co soudruh Štěpán nečekal. Neodhadl totiž situaci, když ve svém projevu „sáhl“ na děti.

„Podívejte se, v žádné zemi, v žádné zemi, ani v rozvojové, ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo.“ Byl čtvrtek 23. listopadu 1989 a vedoucí tajemník pražského MV KSČ Miroslav Štěpán si pod sebou právě podřízl větev. Dělníci a dělnice v montérkách na něj totiž začali pískat a skandovat: „My nejsme děti.“ Na jakékoli vysvětlování, že jimi aparátčík Štěpán nemyslel dělníky, ale studenty v ulicích, bylo pozdě.

Advokát Milan Hulík, který za totality obhajoval disidenty, popisuje, jak mu několik let po převratu celou scénu vyprávěl sám Miroslav Štěpán. Hulík ho potkal v restauraci, kde Štěpán seděl s tehdejším šéfem Poldi Kladno Vladimírem Stehlíkem. Když uviděl Hulíka, roztáhl ruce a zvolal: „Doktůrku!“ Advokát Hulík byl ze setkání s člověkem, kterého dlouhá léta nenáviděl, dost rozpačitý a zeptal se: „Promiňte, pane docente, jak vás mám oslovovat?“

Kniha vychází v druhé půlce listopadu. Objednávat můžete na našich stránkách.

Symbol tvrdé totalitní moci se s tím prý příliš nepáral a advokáta vyzval: „Ty vole, říkej mi Mirdo! Ty seš pro mě doktůrek a já jsem pro tebe Mirda, vole!“ Znejistělý Hulík ho tedy oslovil „pane Mirdo“, což se rovněž nesetkalo se Štěpánovým pochopením. Advokát se tedy přizpůsobil a Mirda tak začal doktůrkovi popisovat, co se dělo, když 23. listopadu 1989 do ČKD dorazil. Už jenom samotný příjezd Štěpána před ČKD nevěstil nic moc dobrého. Štěpán podle svých slov vystoupil z auta a chtěl se přivítat s ředitelem podniku. Jenže k němu skočil nějaký dělník a vrazil mu facku. Štěpán mu ji chtěl vrátit, ředitel se ale postavil mezi ně. Štěpán se Hulíkovi svěřil, že v tu chvíli viděl i na ostatních dělnících, že k fyzickému útoku nemají daleko.

Hulík se ale zajímal především o to, jak Miroslava Štěpána napadlo při projevu před dělníky argumentovat dětmi. Chvíli předtím prý přišel ze školy Štěpánův syn a vypravoval, že ve třídě hlasovali, kdo by podle dětí měl být ředitel školy a třídní učitel. A v takovém rozpoložení se šéf pražského výboru KSČ Štěpán vydal do ČKD. Faktem je, že po jeho projevu dělníci začali skandovat „demisi“ a soudruh Štěpán potupeně zmizel. Možná si v tu chvíli vzpomněl na slova, která mu dva měsíce předtím řekl prezident Gustav Husák na pánském veřejném záchodku.

S Miroslavem Štěpánem jsem v roce 2004 seděla v jeho kanceláři. Zatímco lidé venku slavili patnáct let od konce totalitního režimu, on mi v koženém křesle předkládal (v rámci rozhovoru pro Lidové noviny) vlastní interpretaci listopadových dní. A tehdy mi převyprávěl i svůj údajný rozhovor s československým prezidentem Husákem: „V září 1989 jsem si všiml, že Gustáv Husák na politbyru vždycky dokouřil, vzal popelník, normálně běželo jednání a on šel s tím popelníkem ven přes chodbu. To jsem pozoroval asi týden. Tak jsem taky vstal a šel za ním na WC. Když spláchl, já jsem vstoupil do sousední kabinky za účelem potřeby. Pak jsem vyšel ven a na té chodbičce byl malý radiátor. On si na něj sedl, ten popelník si položil na parapet a zapálil si. A já mu říkám: „Prosím tě, můžu ti něco říct?“ Odpověděl: „No čo, čo mi chceš?“ Pokračoval jsem: „Neměl bys kouřit, protože to je nezdravý.“ Já jsem byl na dně, protože on se smál a říkal: „Ty choď do riti. Až budeš

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Tváře normalizace

V tomto okamžiku nejčtenější