Deník N

Můžou komunisti za váš podělaný život? ptají se absolventi DAMU z Divadla Maso

Ahoj. My jsme radikálové politickýho divadla. Foto: NoD
Ahoj. My jsme radikálové politickýho divadla. Foto: NoD

Prostor NoD Roxy uvádí metagrotesku Všechno, co v nás zkurvili komunisti.

„A proto hraju politický divadlo. Protože je tu tolik špatnejch věcí. A proti všem je potřeba bojovat. A jak bojovat jinak než pořád a nahlas vyjadřovat svůj názor.“

Divadlo Maso je nová divadelní skupina, tvořená čerstvými absolventy činohry pražské DAMU. Trochu podivný název odkazuje k úspěšné studentské inscenaci Žranice, kterou parta kolem režiséra Adama Skaly a dramaturgyně Kamily Krbcové nastudovala loni v DISKu. Jejich první samostatný „dospělý“ počin je uváděn v NoD Roxy a nese záměrně křiklavý titul Všechno, co v nás zkurvili komunisti.

Silnej názor vlej si do žil

Nepřeslechnutelně svébytný hlas představovali Skala s Krbcovou už jako studenti. Před závorkou se nicméně sluší připomenout, že Skala se minulou sezonu jako režisér uplatnil i v projektech rázu víceméně komerčního (Po konci světa se sdružením SpoluHra nebo Šakalí léta na Fidlovačce). A také to, že Krbcovou, zaneprázdněnou mateřskými povinnostmi, letos na pozici dramaturga zastoupil další spolužák Martin Satoranský.

Přímými předchůdci nové inscenace jsou nicméně autorské tituly, které vznikaly ještě pod hlavičkou DAMU: divácky úspěšná Žranice a drobnější, méně nápadná ročníková práce Zářez. Na tom, že Skalovu skupinu láká politické divadlo, není nic neobvyklého, jakkoli může zaujmout už jen samotná jistota, s jakou se mladí tvůrci dokážou na téhle hodně zrádné půdě pohybovat. Podstatnější však je, že se jako jedni z mála nespokojí s obligátním napálením „obvyklých podezřelých“, ale nebojí se vymezit i „dovnitř“, vůči mělkosti a plané velkohubosti současného politického aktivismu.

Myslíte si, že tohle jsou naše názory?

U příležitosti vzniku nové inscenace Adam Skala prohlásil: „Původně jsme s Martinem Satoranským chtěli udělat spravedlivou satiru na Babiše a všechno ostatní, co je v naší zemi špatně. Ale pak nám došlo, že to udělali za poslední dva roky skoro všichni. A tak jsme se vrhli na zkoumání umělecké scény i sebe samotných.“ Je to přístup bez nadsázky sebeozdravný, bohužel však dosti vzácný. I když nikoli zcela ojedinělý, nutno dodat. Parodie trendařsko-hipsterského žvanění se na jaře objevila dokonce i v Národním divadle ve Fričově Misantropovi, tam však zůstalo u poněkud povrchního pošťuchování.

Všechno, co v nás zkurvili komunisti jde v tomto ohledu nesrovnatelně dál, nebere si žádné servítky a stává se tak oním příslovečným groteskně křivým zrcadlem, nastaveným – a to je důležité – vlastní názorové bublině. Chytrá, poučená a navíc docela ostrá zábava na účet angažovaných umělců, kteří sami sebe vidí jako

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Divadlo

V tomto okamžiku nejčtenější