I hnusná počůraná zídka je zblízka krásná. Také my jsme nedokonalí, říká autor Machinaria a Samorosta
Amanita Design patří mezi nejúspěšnější nezávislá herní studia. Kombinuje tradici tuzemské animátorské školy a přitom využívá poměrně nové médium v podobě her. V říjnu slavila jejich hra Machinarium desetileté výročí. „Dala nám finanční nezávislost,“ popisuje zakladatel studia Jakub Dvorský v rozhovoru pro Deník N. Od té doby jsou jejich tituly žádané zboží a firma spolupracuje například s Applem.
Slavíte 10 let od vydání Machinaria. Byla to pro Amanita Design zlomová hra?
Určitě byla. Zaprvé to byla první velká hra, kterou jsme udělali. Také to byl velký kritický i komerční úspěch. Od té doby jsme etablované studio. Nemáme problémy získávat mediální pozornost a financovat další projekty. To nás hodně nakoplo.
Když jsem říkal, že jdu s vámi na rozhovor, nejčastěji se oči rozzářily lidem, kteří hry nehrají. Čím si to vysvětlujete?
Je pravda, že naše hry přitahují spousty nehráčů, za což jsem rád. Lidem to ukazuje, že hry mohou být zajímavé. Třeba se pak skrze nás dostanou i k jiným titulům. Možná jsou naše hry trochu jiné a připomínají animované pohádky. Hráče neodradí svou obtížností, střílením a 3D světem.
Na mě působí jako papírové leporelo, které si prohlížím a zkoumám. V rozhovoru pro Radio Wave jste řekl, že je to stejné jako vzít si knížku do postele. Vnímají vaše produkty lidé ještě jako hry?
Myslím si, že jo. Hry jsou široký pojem. Jsou mnohem experimentálnější projekty, které se nazývají hrami a mají k té naší představě, co je to hra, ještě mnohem dále. Naše tituly jsou ještě relativně standardní.
Čím se vaše tituly liší od klasických her?
Náš styl je v tom, že děláme dvourozměrné hry a navazujeme na tradici českého animovaného filmu. Řada lidí v našem týmu jsou původně výtvarníci a animátoři, a tak máme obecně k animovanému filmu blízko. Tuto estetiku pak přenášíme do našich her, a to je naše poznávací znamení. Máme tak jednotlivé tituly různorodé podle toho, kdo je zrovna výtvarníkem. Jsme totiž tým, kde je několik základních autorů. Moje hry (Samorost, Machinarium) tak vypadají hodně jinak než tituly Járy Plachého (Chuchel). Přesto jsou si v něčem podobné.
Hry Plachého mi přijdou takové vtipné, minimalistické a plné gagů. Zatímco u vás vidím spíš snahu vytvořit velké propracované vesmíry. Vnímám to správně?
V podstatě ano. V mých hrách jde více o světy založené na detailu než o samotné hrdiny. U Járy Plachého a jeho Chuchle je to jednoznačné. Tam je svět primitivní až neexistující a jde vyloženě o hlavního hrdinu a jeho pošetilé jednání a humor. I když jsou mé světy fantaskní, snažím se je udělat uvěřitelné. Aby nevypadaly jako vycucané z prstu.
Váš Samorost vypadá jako mikrosvět, který nikdo nevnímá. U Machinaria je zase vyobrazena dystopická budoucnost plná robotů svázaných byrokratickými procesy. Co vás pro tvorbu těch světů inspiruje?
Vlastně se tam vždy potkávají věci, které mám rád a fascinují mě. Třeba u Samorosta mě inspirovala příroda. Mám rád přírodu a chození do lesa. Zkoumám její detaily i velmi zblízka. Zároveň mám rád také vesmír, sci-fi a rakety. Tohle spojuji. Přírodu a sci-fi. Ten kosmos. Vše k sobě pasuje a je to skvělá kombinace.
Prolézání šroťáků
Co u Machinaria?
Fascinuje mě, když si příroda bere zpátky industriální výtvory. Například staré budovy. Teď už urbex začíná být moderní. Strašně mě bavilo prolézat továrny a šroťáky, kde rezavějí staré vraky. Je to zajímavé, neboť lidský výtvor dostane nový rozměr a novou vrstvu hloubky a detaily. Když se podíváte na kus zkorodovaného kovu, vytváří krásnou texturu.
Možná začalo videoherní #metoo. O životě a smrti Aleca Holowky
Dá se to brát i tak, že i když ty věci byly vytvořené ve fabrice, identicky a na jednom pásu, při rezivění se stane každý kousek unikátní?
Přesně tak. Nebo mám rád ve městech takové ty počůrané
