Deník N

Češi si navzájem věří asi jako ve Rwandě po genocidě, říká šéf Nadace Via. Vyjděte z domu a potkávejte se, radí

Jiří Bárta, původně systémový inženýr, posledních dvacet let výkonný ředitel nezávislé Nadace Via. Foto: Nadace Via
Jiří Bárta, původně systémový inženýr, posledních dvacet let výkonný ředitel nezávislé Nadace Via. Foto: Nadace Via
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Od roku 1997 se zabývá kultivací české filantropie. Nadace Via patří mezi dvacítku těch, které u nás rozdělují nejvíce peněz. Podporuje projekty a lidi, kteří mění své okolí k lepšímu místu pro život. „Politické špičky šíří negaci a strach,“ říká její výkonný ředitel Jiří Bárta v rozhovoru pro Deník N.

Češi bohatnou. Platí, že se ti úspěšní více věnují filantropií? Dorůstá nám tu nějaký nový mecenáš Hlávka?

Tak do toho je u nás stále ještě daleko. Pominu-li firemní dárce, absolutně nejvyšší částky v Česku skutečně dávají ti nejbohatší. Pokud se podíváte na to, kdo dává největší procento ze svých příjmů, jsou to stále ti s nejnižšími příjmy. A řekl bych, že pro důchodkyni je tisíc korun mnohem větší obnos než pro miliardáře milion. U nich filantropie nijak neovlivní jejich životní úroveň.

To nezní zrovna jako velký pokrok…

Ne. Na druhou stranu, i v Česku to funguje tak, že výjimečné osobnosti, konkrétní lidé s majetkem, mocí a vlivem, zvyšují úroveň mecenášství. Už i u nás máme jedince, kteří poměrně pružně reagují na situace, kdy se děje nějaký průšvih na úrovni společnosti a dávají o to víc.

Takže neziskovky teď zažívají dobré časy?

No, ono je to složitější. Jedna věc jsou příspěvky od dárců, kde se situace zlepšuje. Na druhou stranu mnoho z neziskovek teď dostává obrovskou „sodu“ – především ty, které pomáhají s integrací nebo pracují s jinakostí, ty, které se snaží pomáhat cizincům, nebo jsou prostě jiní. Nedovedete si představit, kolik nenávistných vět čtou jejich pracovníci denně na svých facebookových profilech.

Situace v tomto ohledu se velmi zhoršila, což zřejmě souvisí s tím, jací lidé reprezentují stát. Někteří politici si spočítali, že je výhodnější společnost rozdělit, a naučili se brilantně pracovat s nenávistí a šířením strachu. Nechci však celou vinu svalovat jen na ně. Ono je to tak, že dokud se každý z nás nezačne starat o zlepšení, žádné nenastane. Ve skutečnosti to tak mnoha lidem vyhovuje, sledovat kiksy druhých je zábavnější než se snažit něco měnit.

Přece jen máme 29 let od sametové revoluce. Nemají Češi větší zájem o to, co kolem nich děje?

Před rokem 1989 žilo mnoho lidí uzavřeno v jakési ochranné bublině, revoluce způsobila chvilkovou euforii, ale pak se zjistilo, že narovnat vztahy není tak snadné. Lidi si nevěřili.

Nedávno jsme se v nadaci dívali na data srovnávající Česko s ostatními státy. Ta čísla jsou stále depresivní.

Pořád žijeme každý ve své bublině jako za dob socialismu?

Bohužel je to přesně tak. Z průzkumu, který zahrnoval občany ve věkové skupině 15 až 65 let, vychází, že pouze sedm procent lidí u nás je aktivních ve svém okolí. To jsou ti tahouni, kteří rozjíždějí spolky, nadace, dělají komunální politiku, mají vůli ovlivňovat své okolí.

V Česku však žije také 10 procent těch, kteří jsou absolutně pasivní, kteří netuší, jestli jsou zrovna nějaké volby a je jim úplně lhostejné, co se děje za jejich dveřmi. Celkově je občansky pasivních Čechů 55 procent.

Z čeho podle vás plyne ta netečnost a nezájem o okolí?

Stále máme tendenci hledat spíš negativní věci. To je asi tím, že nejsme moc sebevědomí. Nevěříme sami sobě a nevěříme si ani mezi sebou. Vidíte to nejen na tom, jak přibývají kamery na plotech rodinných domů. V průzkumu na otázku „Myslíte, že většině lidí se dá věřit?“ odpověděly dvě třetiny respondentů, že ne. To je podle mě velký průšvih, protože v takovém prostředí nejde vůbec nic. V tom se

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější