Ještě nejsme orbánovské Maďarsko, Ústavní soud opět zafungoval jako pojistka. A teď ty špatné zprávy
Komentář Jiřího Pehe: Rozhodnutí Ústavního soudu zrušit zákon o zdanění finančních náhrad církvím, které byly na základě zákona z roku 2012 o majetkovém vyrovnání s církvemi a církevními společnostmi součástí církevních restitucí, je možné vnímat hned v několika rovinách. Všechny ale mají zásadní vypovídací hodnotu, pokud jde o fungování a kvalitu české demokracie. A nejsou to jen dobré zprávy.
Tou nejdůležitější je zpráva, že na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemí v České republice ještě pořád fungují některé instituce, které nás chrání před porušováním základních principů právního státu a demokratického zřízení obecně.
Příběh církevních restitucí má ale bohužel i další dimenze, které o kvalitě české demokracie a respektu k právnímu státu vysílají podstatně horší zprávy než je výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu. Týkají se přitom nejen toho, že zákon o zdanění finančních náhrad církvím byl prosazen současnou vládní koalicí navzdory tomu, že se od počátku jevil jako protiústavní. Ale bohužel vypovídají i o tom, jakým způsobem a v jaké podobě byly prosazeny církevní restituce vládou Petra Nečase.
Celá nedávná historie církevních restitucí je prošpikována účelovostí, politickými úskoky a nedostatkem respektu vůči ústavě. Až se jednou budou psát knihy o postkomunistické transformaci země, může případ církevních restitucí posloužit jako jedna z nejdokonalejších případových studií o tom, jak málo první generace polistopadových politiků rozuměla tomu, co vlastně jsou liberální demokracie a právní stát, které údajně tito politici chtěli budovat.
