Deník N

Bookerova cena pro Atwoodovou ukazuje, že sci-fi již dnes není ve vysoké literatuře sprosté slovo

Margaret Atwoodová při křtu svého nového románu Testamenty 10. září 2019. Foto: Dylan Martinez, Reuters
Margaret Atwoodová při křtu svého nového románu Testamenty 10. září 2019. Foto: Dylan Martinez, Reuters

Nejen science fiction, ale i ostatní žánrově vyhraněná literatura začíná být akceptována jako přijatelná i pro vyšší patra literatury. Nabízí totiž jiné nástroje, jak podat výpověď čtenáři, než klasický realismus 19. století.

Nebylo překvapením, že Bookerovu cenu letos získala (společně s Bernardine Evaristovou) Margaret Atwoodová. Její kniha Testamenty (The Testaments) vyšla až jako jedna z posledních a do nominací na cenu se dostala, když ještě nebyla na pultech, jen porotci soutěže měli k dispozici rukopis – občas se to stává. Pro pořádek dodejme, že ani vyhlášení dvou vítězů, tedy jakéhosi „mrtvého doběhu“, není úplně ojedinělé: v roce 1992 byli jako vítězové vyhlášeni Barry Unsworth a Michael Ondaatje, ještě předtím v roce 1974 Nadine Gordimerová a Stanley Middleton. V roce 1983 dokonce došlo k bizarní, až fraškovité situaci, že měl rozhodnout hlas předsedkyně poroty a ta se nejprve rozhodla, že vítězem bude Salman Rushdie za román Hanba, ale pak, když už mezitím informace unikla, si to rozmyslela a rozhodla ve prospěch románu J. M. Coetzeeho.

Testamenty ale přitáhly diváky i něčím jiným. Nebylo totiž tajemstvím, že to je pokračování jednoho z nejúspěšnějších autorčiných románů, konkrétně Příběhu služebnice, dystopického románu z poloviny osmdesátých let, v němž jsou ženy zbaveny občanských svobod a redukovány na reprodukční nástroje. Příběh služebnice Atwoodová před čtyřiatřiceti lety psala v určité konkrétní atmosféře, kterou není od věci si připomenout. Zpoza železné opony byla Reaganova administrativa vnímána primárně jako pozitivní síla stojící proti Rusku, ve Spojených státech však znepokojoval konzervatismus týkající se právě reprodukčních práv. Testamenty byly oznámeny v době, kdy to po jistém liberálním období se ženskými právy nevypadá zrovna dobře. Možná i to byl důvod, proč se ještě před vydáním Testamentů dostalo opětovné pozornosti Příběhu služebnice. Na obrazovkách se objevil televizní seriál, jehož úvodní série byla poměrně silná, v první polovině roku 2019 dokonce vyšel Příběh služebnice v komiksové verzi a červené šaty, které musely v dystopickém románu nosit ženy, se staly symbolem používaným ženami na demonstracích proti utlačování žen po celém světě.

Britský tisk, např. Dinah Birchová v Times Literary Supplement, si všímá, že tato shoda politických událostí, které jsou značně znepokojivé, byla vychytrale využita nakladatelem k marketingovým účelům: slavnostní zahájení prodeje o půlnoci v knihkupectví Waterstones na Picadilly, slavnostní akce v Národním divadle přenášená do 1300 kin po celém světě apod. Vlastně, podotýká Birchová, marketingová událost srovnatelná s vydáním Harryho Pottera: „Taková pseudohysterie však Atwoodové a jejímu románu nic dobrého nepřináší. Testamenty si žádají přemýšlení a reflexi, nikoli koktejly.“

Testamenty se odehrávají patnáct let po Příběhu služebnice a proti autoritářskému režimu, který

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější