Deník N

Svět v rukou lunatiků a barbarství před branami i za branami

Barbaři a Římané, rytina Heinricha Leutemanna,1881
Barbaři a Římané, rytina Heinricha Leutemanna,1881

Komentář Jána Simkaniče: Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, zní na začátku možná nejslavnější básně padesátých let. Vidím nejmocnější hlavy své generace zničené šílenstvím, chtělo by se zvolat po šedesáti letech při pohledu na aktuální dění. Jsme v rukou lunatiků a přihlížíme, jak hoří Řím.

Allen Ginsberg měl klíčový vliv na americké mírové hnutí – v roce 1965 je inspiroval svým termínem flower power. Slavná generační vzpoura květinových dětí a revolučních šedesátých let se dávala do pohybu. A jeho báseň Kvílení (napsaná vizionářsky už roku 1955) zněla nad hlavami jako vzteklá litanie rozzlobených a raněných, jako vášnivá obžaloba společnosti podivných hodnot, frustrací, zoufalství a smutku.

Svět se vzpamatovával po šílenství druhé světové války, lidé začínali bohatnout (alespoň na Západě) a nastupující mladá generace střední třídy přestávala být zatížena tlakem obyčejného přežití, takže mohla přemýšlet o hlubších hodnotách a ideálech, než jí nabízela materiální prosperita a ekonomický růst. Přineslo to silné vnitřní otřesy napříč vyspělým světem – od Spojených států přes Francii až po Pražské jaro. Přitom Absolvent Dustina Hoffmana chtěl jenom „bejt jinej“, tváří v tvář rodinným přátelům, kteří mu po skončení vysoké školy naléhavě kladli na srdce, že „v plastech, v plastech je budoucnost“.

Dnes se odehrává něco podobného, jen motorem vzpory není konzum, ale ekologické ohrožení. A místo Kvílení ve verších zní od puberťáků Gretino How dare you?! A starší generace, ztracené uprostřed dotykových obrazovek, alternativních pravd, robotů a zničených tradičních hodnot, se na své vlastní děti a vnoučata znovu dívají skrz prsty.

Globalizační zmenšování světa, promíchání geopolitických karet a vlivu mocností, technologická revoluce stavějící na hlavu komunikaci, média, životní styly, ale i pravidla politiky, rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými a bezohledné drancování planety, které prakticky nejde zastavit, to všechno ústí v hodnotový zmatek, v pocit ztráty řádu a pravidel a v chiliastickou vizi blížícího se konce, životní deziluzi a pocit bezútěšné marnosti v krátícím se vyhrazeném rozžhaveném čase planety a celého lidstva.

Jistě, takto vyjmenované to zní až legračně a volání „Všichni tu zemřeme!“ asi nikdo nebude brát vážně. Jenže co proti tomu stojí?

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější