Deník N

Esej Alexandra Mitrofanova: Co bylo dříve, to zase bude aneb Česká bramboračka

Pamětní list účastníků Slovanský sjezd 1848 v Praze na Žofíně mezi nimiž byli například F. L. Rieger, F. Palacký či P. J. Šafařík.
Pamětní list účastníků Slovanský sjezd 1848 v Praze na Žofíně mezi nimiž byli například F. L. Rieger, F. Palacký či P. J. Šafařík.

Na pultech knihkupectví můžete již několik dní nalézt pozoruhodnou knihu s názvem Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2019. Historik Petr Hlaváček vyzval celou řadu zajímavých osobností, aby se ve svých esejích zamyslela nad stavem naší současné společnosti a jejím dalším směřováním. Sborník vydalo Nakladatelství Academia a se svolením jeho editora vám nabízíme úvahu politického komentátora Alexandra Mitrofanova.

„Jak jen jsou úmorné všechny ty věci,
člověk to ani nemůže vyslovit!
Oko se pohledem nikdy nenasytí,
ucho se nenaplní slyšením!
Co bylo dříve, to zase bude,
to, co se dělo, se bude dít.
Není nic nového pod sluncem.
Copak je něco, o čem se dá říci:
Pojď se podívat na něco nového?
Vždyť to tu bylo už celé věky,
bylo to na světě dávno před námi!
Není památky po našich předcích,
tak jako nebude po našich potomcích:
Ani památky nezbude po nich
mezi těmi, kdo je nahradí.“

Začínat esej v akademickém sborníku citací z Kazatele, to nevypadá příliš akademicky, byť autor není věřící a Bibli vnímá jen jako literární dílo. Novinářská profese má ale jednu výhodu: dotyčný se vždy může zatvářit jako hlupáček, který neví, co se patří.

Ranní i večerní venčení u nás na pražském sídlišti poskytuje stále stejný obrázek. Ráno prodavačka u řeznictví ozdobně a s velkou péčí píše na černou tabuli bílým fixem nápis Hovězí kližka. Večer mají v řeznictví zavřeno, zato jsou přeplněné blízké bary a hospody.

Ráno mluví pán z jednoho z dlouhých paneláků strašně nahlas do mobilu na svém balkoně. Aby ho všichni slyšeli. Večer sedí na lavičce nedaleko hospody. Zase řve jako na lesy. Rámus z hospody, zvláště v teplejším ročním období, kdy jsou stolky venku, však nepřehluší.

Bezdomovec po mrtvici, který už léta bydlí na jiné lavičce před zadním vchodem do našeho paneláku, ráno i večer močí vedle svého obydlí a pak se vrací do sedavé polohy, v níž setrvává. Starší paní mezitím na svém balkoně pečlivě utírá vše, na co dosáhne. Brigády vybíračů popelnic, mezi nimiž potkáte jak starší, tak mladé spoluobčany, nastupují na pravidelnou šichtu.

Je to ten stav, o kterém zpíval Louis Armstrong?

I see trees of green, red roses too
I see them bloom for me and you
And I think to myself what a wonderful world
I see skies of blue and clouds of white
The bright blessed day, the dark sacred night
And I think to myself what a wonderful world
The colors of the rainbow so pretty in the sky
Are also on the faces of people going by
I see friends shaking hands saying how do you do
They’re really saying I love you
I hear babies crying, I watch them grow
They’ll learn much more than I’ll never know
And I think to myself what a wonderful world
Yes I think to myself what a wonderful world

S nadsázkou by se daly odškrtnout body „zelené stromy“, „rudé růže“, „modrá obloha“ a „bílé mraky“. Sem tam se objeví i duha. Horší je to s lidmi. Kde je popsaná idyla? Existuje vůbec? Nebo se zeptejme jinak: zdalipak vůbec někdy existovala?

Nejdřív by však měl přijít pokus o odpověď, proč ovládla hudebního skladatele, autora textu a zpěváka tato představa tak silně, že vytvořili dílo, které se hraje v celém světě a vyvolává vysoce kladné emoce. Není to tím, že evokuje v posluchačích všeobecně sdílený, prastarý mýtus o zlatém věku lidstva? Řečeno jazykem jiných sociálních vrstev, povědomí o tom, že „lépe už bylo“?

Mýtus jako hybná síla existence

Současně vzniká další otázka: Nesouvisí ideální představa o životě tak dojemně vyjádřená v této písni s jiným mýtem? Mám na mysli ten o ideální komunitě.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Esej

V tomto okamžiku nejčtenější