Hrad bere i smrt osobností jako politiku. Doufám, že jen netrucuje, říká Rychetský
Zdanění církevních restitucí bylo nejen protiústavní, ale i neetické. Čerstvý nález Ústavního soudu pro Deník N ve velkém rozhovoru okomentoval jeho předseda Pavel Rychetský. Kromě toho prohlásil, že vláda s podporou komunistů je sice legitimní, ale nevkusná. KSČM už ale podle něj nepředstavuje riziko, protože není protisystémová strana – naopak si v tomto systému velice dobře vegetuje.
Ústavní soud zrušil zdanění církevních restitucí. Proč to bylo nutné?
Zákonem, kterým se jednak vypořádávaly restituční nároky s církvemi a náboženskými společnostmi a jednak se řešila odluka státu od církve pro futuro, bylo založeno legitimní očekávání. Je to zvláštní druh subjektivního lidského práva, který zakotvil ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva již před řadou let. Většina pléna Ústavního soudu se rozhodla vyhovět návrhu dvou skupin senátorů, protože zákonem o dodatečném zdanění postupně vyplácených splátek finanční náhrady by došlo k porušení práva legitimního očekávání.
Jak jste chápal argumenty dvou soudců, kteří byli proti?
Jeden z nich dával velmi stručný disent asi na deset řádek, to není třeba komentovat, protože ten text je přístupný každému na našich webových stránkách. Druhý má naopak velice rozsáhlý disent. Odůvodnil to tím, že jde o daň a Ústavní soud stejně jako většina ústavních soudů na světě ctí zásadu, že zdanění je svým způsobem výhradou zákonodárného sboru.
Podle naší ustálené doktríny se cítíme kompetentní k přezkumu a případné derogaci daňového zákonodárství pouze v případech, kdy jde o daň, která zakládá výraznou nerovnost, například zdanění jenom blondýnek, nebo daň, která by měla škrtící charakter, tedy svým rozsahem by mohla způsobit zásah například do podnikání tím, že by jistý druh podnikání mohla zlikvidovat. V ostatních případech se Ústavní soud necítí být povolán do daňového zákonodárství zasahovat.
Soudce zpravodaj Jaromír Jirsa řekl, že nešlo o zdanění, ale o snížení náhrad. Dá se tedy říct, že to byl nečestný úmysl?
Nechtějte po mně vykládat, co říká někdo jiný. Mohu vám říci jenom tolik, že napadený zákon ve skutečnosti jenom zrušil ustanovení zákona o daních z příjmu, podle kterého těmto daním nepodléhají náhrady podle restitučních předpisů. Jinými slovy, zrušili výjimku, a tím pádem se rozhodli už jednou přiznané náhrady pro futuro podřadit budoucímu zdanění. V daném případě nešlo o daň, ale o využití ustanovení za účelem snížení jednou přiznaných náhrad. A proto jsme celý nález postavili na principu legitimního očekávání.
Nešlo tedy o zneužití daňového zákona? Jaký za tím byl podle vás záměr?
Prosím vás, nechtějte, abych hodnotil záměr kolektivního orgánu, tedy většiny Parlamentu a předtím většiny ve vládě. Všichni víme, že to měli v různých předvolebních prohlášeních a slibech a hledali formu, jak tak učinit. Šli tedy formou novely zrušení výjimky o daních z příjmů.
Můžete popsat, jaké nerovnosti by tato novela v praxi způsobila?
Problém je v tom, že zákon kombinuje dva úmysly zákonodárce. Na prvním místě vypořádání či zmírnění křivd, které byly způsobeny církvím a náboženským společnostem. Na druhém místě se zákon snaží vypořádat pro futuro majetkové vztahy s církvemi, aby došlo po uplynutí lhůty k úplné odluce. Ústavní soud zákon přezkoumával v roce 2013. Tenkrát jsem byl toho názoru, že je zákon protiústavní a měl jsem disentní stanovisko. Jednak z hlediska procedury, kterou byl přijatý, a také kvůli tomu, že kombinoval naturální restituci s finanční, přitom tu finanční – 59 miliard pojmenoval jako náhradu za nevydávaný majetek. Ale ze zákona nebylo jasné, který majetek je nevydávaný. Nevíme, za který majetek měla být částka 59 miliard vyplacena.
A v současné době jsme svědky celé řady sporů církevních řádů nebo římskokatolické církve se státem o vydání majetku, který podle toho zákona měl být nahrazen finanční náhradou. Jsem ovšem toho názoru, že do tohoto zákona – byť byl podle mého soudu protiústavní – nelze zasahovat opět protiústavním zákonem. Protiústavnost nelze napravit novou protiústavností.
Návrh na zrušení vám dorazil ke konci května, začátkem června přišly zbylé dva. Je polovina října a známe nález. Rozhodovali jste přednostně?
Zákon měl nabýt účinnosti 1. ledna příštího roku, což mělo nepochybně vliv na to, abychom rozhodli ještě v tomto roce.
Jak vy osobně vnímáte zdanění církevních restitucí?
Jako protiústavní krok.
A když odhlédneme od práva?
Není vždycky protiústavní, co je neetické. V daném případě je neetická forma a obsah, kterou vláda a Parlament zvolily, a navíc je i protiústavní.
Někteří politici přiznávali, že zdanění sice schválí jako ústupek KSČM, ale Ústavní soud zákon stejně zruší. Co říkáte na to, že počítali s pojistkou v podobě Ústavního soudu?
Rozdíl mezi Ústavním soudem a zákonodárným sborem je v tom, že soud chrání Ústavu a základní ústavní hodnoty jako lidská práva a svobody. Zákonodárný sbor je naopak čistě politickým a ideologickým tělesem, v němž dochází ke střetávání různých ideologických postojů a názorů. Srovnávat to je snaha o srovnávání nesrovnatelného.
Nechtěla jsem to srovnávat. Například pan lidovecký senátor Petr Šilar říkal, že restituční a rehabilitační procesy by neměly být hříčkou v rukou momentální politické většiny. Vnímáte to stejně?
Těžko mohu hodnotit motivy poslanců a senátorů, proč hlasují pro ten či onen návrh. Navíc všichni víme, jak funguje náš Parlament. V drtivé většině se hlasuje podle politické příslušnosti, téměř až se stranickým pokynem. Málokdy mají poslanci či senátoři volnost při hlasování o zákonných osnovách.
Komunisté v systému dobře vegetují
Původně šlo o požadavek komunistů, kterým vláda zaplatila za svoji podporu. Jak jako bývalý disident snášíte, že KSČM drží u moci vládu, která tím pádem plní jejich požadavky?
Máme parlamentní formu vlády, rozhodující slovo má tedy Parlament a vláda od něj odvozená. Každá vláda tak může existovat pouze s potřebnou většinou v Parlamentu. Dneska jsme svědky situace, kdy tuto většinu získala poprvé od pádu minulého režimu i za pomoci komunistické frakce. Je to jistě legální, někdo by řekl i legitimní, ale je to