Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Sloupek Martina Selnera: Nebát se být šťastný

Čím se liší dnešní generace od těch předchozích? Především tím, že už se tolik nebojí hledat odpovědi a ani riskovat. Foto: Unsplash
Čím se liší dnešní generace od těch předchozích? Především tím, že už se tolik nebojí hledat odpovědi a ani riskovat. Foto: Unsplash

Ano, i mně se to stalo. Pomalu se dostávám do věku (čti: už jsem tam), kdy mám nárok stěžovat si na mladší generaci. V tramvajích potkávám hloučky studentů, kteří si říkají „kámo“, jedou ve velkým Instagram a nosí stylový batohy. Aspoň že to kouření jim pořád zůstalo.

Moje teta (generace, která má nárok zase kritizovat mě) říká, že samou rozmazleností už ani neví, co by chtěli. „Vždyť mají všechno, podívej! A chtějí víc a víc,“ rozčiluje se. Což mě přivedlo k následující úvaze. Vědí dnešní mladí lidé, co vlastně chtějí? A skutečně mají všechno?

Myslím si, že ti mladí lidé, kteří se dnes nebojí skrývat své tetování, protože to už dávno není znak kriminálníka, mají stejné potřeby jako moje teta.

Také toužila poznávat svět, i když se její možnosti s těmi dnešními, porevolučními nedají srovnávat. Občas se potřebovala o někoho opřít, když jí došly síly. Milovala a chtěla být milována. Někdy se bála a potřebovala se cítit bezpečně. A potřebovala taky pomoc, i když pro mladé lidi je těžké si o něco takového říkat, a o to víc musí být jejich okolí vnímavé.

Ale vědí, co vlastně chtějí? Říkám si, jestli to v tomhle věku musí vědět. Vždyť to mnohdy nevědí ani jejich rodiče. Jsou to děti, jejich práce je zlobení. Hledání smyslu života patří dospělým.

Rozhodně si nemyslím, že by měli všechno. Možná o to ani moc nestojí. Až budou dospělí, bude to třeba jinak. Ale žádné dítě se nenarodí s tím, že by chtělo mít všeho nejvíc. Potřebují mít tak akorát. I přemíra lásky bolí.

Naopak, dnešní generace to má v tomto o něco těžší. Mladí lidé mají dnes důmyslnější prostředky, jak na své skutečné potřeby aspoň na chvíli zapomenout.

Navzdory tomu jsou ale přeci jen trochu odlišní. A netýká se to jen mladých lidí, ale možná dnešní společnosti vůbec. Půjdu na to oklikou, jestli dovolíte.

Můj supervizor (člověk, který se snaží, abych mohl svoji práci dělat co nejlépe a nejdéle), který má zároveň i soukromou praxi, se mi před pár dny svěřil, jak má narvanou ordinaci a že musí pacienty odmítat. Jeho kolegové na tom prý nejsou o nic moc lépe. Spíš o nic.

„A to jsou teď všichni jako v háji, nebo co?“ nechápal jsem.

„Všichni ne. Určité procento ano, ale rozhodně ne všichni.“

„Tak co se děje?“

„Lidi se přestávají bát být šťastní,“ odpověděl.

Lidi se přestávají bát být šťastní a přestávají se bát pro to něco dělat. V tom je dnešní společnost odlišná. „Dokonce i muži se začínají snažit!“ dodal. Jako by pomalu končila éra Clinta Eastwooda, kdy muži pod maskou tvrďáka dusili své pocity v sobě, a zrodila se éra Jokera. Hrdina už nebojuje s druhými, ale sám se sebou.

Kde se to vzalo? Proč nás dnes už tolik neohromuje, když si někdo plní dětské sny, utrácí za své koníčky nebo třeba chodí na terapie, aby ta dutá bolest tam někde uvnitř už jednou provždy zmizela?

Dnešní mladí lidé nejsou moudřejší než jejich vrstevníci o mnoho generací nazpátek. Vlastně pořád řeší stejné otázky. Ano, nějaké rozdíly bychom našli, třeba že se dnes už nemusí starat o hospodářství, na druhou stranu si zase musí pamatovat všechna hesla ke svým účtům. Kromě toho se ale dnešní generace už tolik nebojí hledat odpovědi a nebojí se ani riskovat.

Jasně, je to vliv mnoha faktorů – politických, ekonomických, společenských a tak dále. Před revolucí byla šťastná jen hrstka lidí. Pro většinu ostatních to byl jeden velký úvěr na život. A ani netvrdím, že peníze a radost ze života spolu nesouvisí. Jinak bychom nevymysleli přísloví „Sytý hladovému nevěří“. Ale ani za peníze se nelze schovávat věčně.

Proto bych rád zmínil ještě ten společenský aspekt. Přání být šťastný není ostuda. Lidé se vám už nesmějí, když se pokoušíte o nějakou změnu a hledáte cestu. Fandí vám. A mnohdy toho chtějí být součástí. Vždyť kolik různých blogů, které se zabývají nějakou životní proměnou, za poslední dobu vzniklo. Lidé ty články hltají. Sdílení zážitků a emocí třeba pomocí internetu se ukazuje jako jedna z cest, jak to břemeno nenosit sám. Jako zdroj podpory.

Cesta za štěstím mnohdy vyžaduje velké úsilí, které se většinou pojí s nějakými riziky. Někdy s sebou přináší i konflikt a nepříjemné situace. V podstatě jde o vystoupení ze své komfortní zóny, která nám sice nevyhovuje, ale aspoň víme, co v ní čekat. Potřebujeme, aby byl život pro nás předvídatelný. Někdy kvůli tomu zapomínáme, že bychom ho mohli prožít i šťastně.

Připadá mi zbytečné mluvit o tom, proč je důležité být šťastný. I když je na tuhle otázku těžké odpovědět, všichni tak nějak víme, že je to důležité a je přitom jedno, kolik je vám let. Myslím si, že tohle nikdo moc neřeší. Změnila se ale odpověď na otázku: Stojí mi to za to úsilí? Dnes lidem začíná docházet, že ano.

Nemyslím si, že dnešní mladí lidé mají všechno. A možná ani nevědí, co by od života chtěli. Mají ještě dost času na to přijít. Ale mají sny, stejně jako generace před nimi. Mají odvahu, stejně jako generace před nimi. Ale především mají společenské klima, jehož cílem už není být normální, ale šťastný.

Autor pracuje jako asistent ve stacionáři zaměřeném na lidi s poruchou autistického spektra. O svých zkušenostech píše blog s názvem Autismus & Chardonnay, za nějž byl nominován na Křišťálovou lupu a Magnesia blog roku. Z blogu vychází i stejnojmenná kniha.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Sloupek

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější