Deník N

Sloupek Martina Selnera: Nebát se být šťastný

Čím se liší dnešní generace od těch předchozích? Především tím, že už se tolik nebojí hledat odpovědi a ani riskovat. Foto: Unsplash
Čím se liší dnešní generace od těch předchozích? Především tím, že už se tolik nebojí hledat odpovědi a ani riskovat. Foto: Unsplash

Ano, i mně se to stalo. Pomalu se dostávám do věku (čti: už jsem tam), kdy mám nárok stěžovat si na mladší generaci. V tramvajích potkávám hloučky studentů, kteří si říkají „kámo“, jedou ve velkým Instagram a nosí stylový batohy. Aspoň že to kouření jim pořád zůstalo.

Moje teta (generace, která má nárok zase kritizovat mě) říká, že samou rozmazleností už ani neví, co by chtěli. „Vždyť mají všechno, podívej! A chtějí víc a víc,“ rozčiluje se. Což mě přivedlo k následující úvaze. Vědí dnešní mladí lidé, co vlastně chtějí? A skutečně mají všechno?

Myslím si, že ti mladí lidé, kteří se dnes nebojí skrývat své tetování, protože to už dávno není znak kriminálníka, mají stejné potřeby jako moje teta.

Také toužila poznávat svět, i když se její možnosti s těmi dnešními, porevolučními nedají srovnávat. Občas se potřebovala o někoho opřít, když jí došly síly. Milovala a chtěla být milována. Někdy se bála a potřebovala se cítit bezpečně. A potřebovala taky pomoc, i když pro mladé lidi je těžké si o něco takového říkat, a o to víc musí být jejich okolí vnímavé.

Ale vědí, co vlastně chtějí? Říkám si, jestli to v tomhle věku musí vědět. Vždyť to mnohdy nevědí ani jejich rodiče. Jsou to děti, jejich práce je zlobení. Hledání smyslu života patří dospělým.

Rozhodně si nemyslím, že by měli všechno. Možná o to ani moc nestojí. Až budou dospělí, bude to třeba jinak. Ale žádné dítě se nenarodí s tím, že by chtělo mít všeho nejvíc. Potřebují mít tak akorát. I přemíra lásky bolí.

Naopak, dnešní generace to má v tomto o něco těžší. Mladí lidé mají dnes důmyslnější prostředky, jak na své skutečné potřeby aspoň na chvíli zapomenout.

Navzdory tomu jsou ale přeci jen trochu odlišní. A netýká se to jen mladých lidí, ale možná dnešní společnosti vůbec. Půjdu na to oklikou, jestli dovolíte.

Můj supervizor (člověk, který se snaží, abych mohl svoji práci dělat co nejlépe a nejdéle), který má zároveň i soukromou praxi, se mi před pár dny svěřil, jak má narvanou ordinaci a že musí pacienty odmítat. Jeho kolegové na tom prý nejsou o nic moc lépe. Spíš o nic.

„A to jsou teď všichni jako v háji, nebo co?“ nechápal jsem.

„Všichni ne. Určité procento ano, ale rozhodně ne všichni.“

„Tak co se děje?“

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Sloupek

V tomto okamžiku nejčtenější