Tlak na Turecko roste, zabrzdit je ale pro Erdogana složité
Od okamžiku, kdy turecký prezident zahájil vojenskou invazi do Sýrie s názvem „Pramen míru“, uplynul sice „jen“ týden, ovšem byl to týden skutečně nabitý politickými prohlášeními, boji, setkáními a společenským i mediálním zájmem. Pokud můžeme říct, že se Turecku něco povedlo, pak získat pozornost celého světa, i když reakce ani vývoj určitě nejsou takové, jaké by si prezident Erdogan přál.
To, že Turecko začalo invazi do Sýrie v podstatě do 48 hodin od prohlášení prezidenta Trumpa o stažení amerických vojáků, vyvolalo vlnu spekulací nad tím, jaké jsou zákulisní dohody mezi hlavními hráči v oblasti Sýrie, a můžeme říct, že ani po týdnu není z politických prohlášení jednotlivých stran příliš jasné, jaký vývoj můžeme od mezinárodního společenství dál očekávat.
Původní podpora snahy Turecka vytvořit tzv. bezpečnou zónu a řešit otázku Sýrie na regionální úrovni se v některých zemích z velké části pod nátlakem společenského odporu změnila na sérii prohlášení odsuzujících kroky Turecka a vyzývající prezidenta Erdogana k okamžitému ukončení invaze.
(Články Deníku N k turecké invazi do Sýrie najdete tady.)
USA schválily uvalení sankcí na Turecko, řada zemí EU včetně České republiky oznámila ukončení obchodování s Tureckem v oblasti zbrojního průmyslu a zvažuje uvalit politicko-ekonomické sankce, NATO připomíná Turecku jeho zodpovědnost za stabilitu regionu.
Rusko včera označilo tureckou invazi za nepřijatelnou a oznámilo, že pošle své jednotky do severovýchodní Sýrie, aby pomohly získat zpět kontrolu nad územím. Staví se tak mezi tureckou a syrskou armádu, která se dohodla s kurdskými jednotkami na pomoci.
Americko-kurdská kontrola území se tak nyní mění na rusko-syrskou. S ohledem na současný vývoj je jasné, že Rusko
