Představa o ráji je pitomost. Nemáme odvahu přijmout smrt, říká filozofka Hogenová
Dnešní člověk utíká před sebou samým. „Občas k nám přijde něco, co si v sobě neumíme vysvětlit a čeho se bojíme takovým způsobem, že o tom nechceme ani mluvit. Současné lidi definuje neodvaha,“ tvrdí filozofka Anna Hogenová. „Proto pořád potřebují nějakou pomoc zvnějšku.“
Profesorka Hogenová se zabývá fenomenologií, dnes vyučuje na Karlově univerzitě. Ve svých přednáškách se odkazuje především na Platóna, Descarta, Nietzscheho a Patočku. Mezi její učitele patřila filozofka Jaroslava Pešková nebo Zdeněk Svěrák. „Ten mě naučil hlavně lásce a zodpovědnosti ke slovu.“
O filozofech panuje všeobecná představa, že mají o světě jasno, že je nic nemůže rozhodit. Přepadlo vás někdy v poslední době zoufalství?
To je otázka na tělo. Musím odpovědět, že ano. Je to zoufalství, které se podobá beznaději a vzniká z toho, že si plně uvědomuji, jak je můj život předem rozhodnut.
Jak to myslíte?
Nedávno jsem například vyplňovala dotazník, který se týkal monografie, již teprve napíšu. V tom dotazníku po mně chtějí vědět, kolik je to stran, o čem to bude, pro koho to bude. Chtějí vědět dopředu to, co vzniká teprve samotným bytostným hloubením se do věci samé, ze které teprve ta kniha vyrůstá. Plánovat všechno je úděsné. Člověka to drtí, i když si to nechce většinou sám přiznat. Protože se toho přiznání trochu bojí.
teologické fakultě UK, kde vede Katedru filozofie.
A co vás přesně drtí? Že nemůžete předvídat všechny ty aspekty, o kterých mluvíte?
Kniha se nepíše tak, že přesně víte, o čem bude. Ta se rodí ze situace, která vás přepadne jako lupič. A ta situace je tak důležitá a tak hluboká, že si zasluhuje, aby se o ní psalo v nadhledu a v pochopení, které může pomoci i jiným lidem. Nedá se všechno plánovat. Nedá se vše vypočítávat, jak se to dnes děje na celé planetě. To je podstatou toho, že své životy předžíváme, že je netvoříme. Že jsou nám tvořeny jinými zdroji, pro nás nepochopitelnými. Nenajdete člověka, který za to může. Má to podobu objektivního systému, který byl vědecky zpracován. A přesto má člověk v dnešní době pocit, že je loutkou.
Takže žijeme v předběhu…
Je to tak.
Vy ve svých přednáškách často zmiňujete Friedricha Nietzscheho, především jeho pojem „vůle k moci“, který pochází z devadesátých let předminulého století. Znamená to, že aby byla existence člověka uznána, musí být každý den lepší a lepší. Nesmí polevit, nesmí být stejný jako včera, ale musí podat ještě větší výkon. Aby vás tedy společnost přijala, musíte být každým dnem silnější. To ale nejde.
Ano, to není možné.
Jak se s tím mám smířit?
V první řadě je třeba to pochopit. Z toho se vyvázat úplně nelze. Řídí to neviditelný fenomén, kterému říkáme das Gestell. To jsou mechanismy, které byly naplánovány, vypočítány a kontrolovány. Které mají zajistit budoucnost tak, aby nám nepřinesla žádnou tragédii. Úkoly, které vycházejí z těch systémů a míří na každého jednotlivce, nazýváme povely. A tyto povely mají člověka v moci. To jsou například právě ty dotazníky, které po vás chtějí předem něco, co nemůžete v žádném případě vědět.
Jak že život jde dál? Zemřela mi dcera, to se nedá popsat
Takže jsme zoufalí ze stejného důvodu…
Samozřejmě. A je to všude. Bohužel i na univerzitě, která měla být vždycky hájemstvím té nejhlubší svobody, založené na kontinuitě s podstatnou minulostí. Nikoliv s historií, ale s dějinami.
Jaký je v tom rozdíl?
Obrovský. Historie je popis událostí v kauzální řadě. Příčina, účinek, příčina, účinek. A ta příčina je při činu, dá se ověřit. Dějiny, ty jsou něčím jiným. Ty jsou popisováním počátků. Počátek se musí vždycky poprvé a naposledy zrodit v hlavě toho, kdo ty dějiny čte. Počátky jsou základem sebepoznávání, uvlastňování, toho, čemu říkáme život z vlastního pramene.
Počátek cítíme?
Ten se v nás rodí jako vhled z napětí bytostného tázání. Cítí to nejen každý člověk, ale má to cítit i národ. Představa, že národy dnes končí, protože tu bude nějaký
