Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vysají vám krev a uzmou řitní kuličku. Vítejte v říši japonských strašidel

Podoba japonského ducha júrei (vlevo) a dva nejznámější nenávistní duchové onrjó v japonské tradici: ve studni zavražděná služebná Okiku (uprostřed) a nevěrným manželem otrávená Oiwa (vpravo). Foto: Sawaki Súši, Hokusai, Kunijoši, Wikimedia Commons
Podoba japonského ducha júrei (vlevo) a dva nejznámější nenávistní duchové onrjó v japonské tradici: ve studni zavražděná služebná Okiku (uprostřed) a nevěrným manželem otrávená Oiwa (vpravo). Foto: Sawaki Súši, Hokusai, Kunijoši, Wikimedia Commons

Noci plné nenávistných duchů, hory obývané masožravou babicí i vody, kde číhají vodníci a krvelačné hadí ženy. Ale také tajuplné příběhy, které vás udiví i rozesmějí: to je svět japonských strašidel. Podle autora knihy Júrei: japonský duch Zacka Davissona je Japonsko nejstrašidelnější zemí na světě. Má pravdu? Poslyšte na úvod příběh o mstivém duchu slepé zpěvačky.

Velkolepé Edo! Jedno z největších měst světa, sídlo šóguna a středobod moci! Ale cesta tam je dlouhá. Dokonce ani bojem zocelený samuraj jako Hocumi Kandži ji z hor nezvládne za jediný den.

A když vám krajinu před očima spolkne tma a všude kolem tušíte rozeklané skály a hluboké srázy, bylo by nemoudré pokoušet osud a nesesednout z koně. Mnohem příjemnější je pokrývka v hostinci a spánek až do rozbřesku – ale co to?! Znenadání vytrhl Hocumiho ze sna ten nejlahodnější zvuk, jaký kdy slyšel.

Byla to goze, slepá kočovná zpěvačka, a zpívala tak nádherně, že Hocumiho posedla touha po jejím těle. Žena s tak krásným hlasem musí mít neméně krásný obličej, myslel si Hocumi, když odsouval dveře vedlejšího pokoje a šátral ve tmě, dokud nenahmátl měkkou oblinu ženského prsu. Zpěvačka se Hocumimu dychtivě podvolila a dvojice v objetí klesla na rohož tatami.

Ráno samuraje vzbudily teplé sluneční paprsky. Spokojeně se protáhl a pohlédl do tváře ženě, kterou držel v náručí – ta hrůza! Nikdy v životě neviděl větší ohyzdu! A teď na něj ta šereda svýma slepýma očima zírá a celá září, že konečně našla lásku – kdepak, přece si takovou zrůdu nepověsím na krk!

Hocumi nebyl z těch, kdo se bojí vzít věci do vlastních rukou. Přemohl v sobě odpor, nicnetušící zpěvačku něžně pohladil a posadil ji před sebe na koňský hřbet. Až přijedeme do Eda, slíbil zamilované ženě, vezmu si tě za manželku.

Nebohá slepá goze se sotva mohla bránit, když ji samuraj na uzoučké stezce vysoko v horách strhl z koně a srazil do propasti. Ozvěna jejího zoufalého křiku se ještě odrážela od skal, když Hocumi pyšně cválal k Edu, náramně spokojený, jak z té šlamastyky vyvázl.

Duch slepé zpěvačky goze. Foto: Mizuki Šigeru, Hyakumonogatari Kaidankai

Napřesrok už si ani nepamatoval, že kdy nějakou goze potkal. Znovu mířil do hlavního města a znovu musel na noc vyhledat útočiště. Tentokrát se zastavil v malém horském chrámu. Ale usnout nedokázal. Nevěděl proč, ale měl strach, hrozný strach a zalitý potem se převaloval z boku na bok – jako by mu někdo sál dech z těla.

A najednou to uviděl: ze tmy u jeho nohou se vyloupla sinalá ženská tvář. Oči se leskly jako břicho ryby, rozcuchané vlasy visely do obličeje a padaly přes bílé pohřební roucho. Nohy mizely kdesi ve tmě, ale ruce, ty strašlivé, nelidsky dlouhé ruce, se natáhly a 

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Východní Asie

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější