Deník N

Pitínova plátna jako ostří mezi realitou a fikcí

Daniel Pitín: Broken Window. 2019. Foto: Galerie Rudolfinum
Daniel Pitín: Broken Window. 2019. Foto: Galerie Rudolfinum

Nová výstava v Galerii Rudolfinum zahrnuje průřez autorovou malířskou tvorbou, s důrazem na novější práce. Ke zhlédnutí bude i několik filmů, poukazujících na některé aspekty jeho malířské tvorby, které současně umožní návštěvníkům průhled do jeho inspiračních zdrojů.

Daniel Pitín (1977) je malíř, který se přirozeně zařazuje do mezinárodního kontextu současné malby. Formálně ho lze zařadit k silné generaci autorů, kteří pracují s figurativními kompozicemi a architekturou. Ostatně architektura samotná je podstatnou složkou Pitínovy tvorby, zpočátku přítomná v samotné kompozici obrazu, později jako nedílná součást dramaturgie výstav. Vedle malířství se zabývá i filmem, za nějž získal řadu prestižních ocenění.

Z jeho samostatných výstav jmenujme např. Broken Windows, Dům umění, České Budějovice (2018), Grotto, Charim Gallery, Vídeň (2018), The Mechanical Flowers, Nicodim Gallery, Los Angeles (2017), Crystal Gardens, GRIMM, Amsterodam (2017) a Barokní kancelář, hunt kastner, Praha (2016).

Inspirace filmem

Tvorbu Daniela Pitína vždy provázel vztah k filmu, od přejímání jednotlivých filmových scén (Ptáci Alfreda Hitchcocka) po práci se samotným videem (Večeře s Malevičem a další). Propojení architektury a filmu nachází v kulisách, které se stávají jeho důležitým námětem. Konflikt iluze a světa, který je ve skutečnosti za ní, prostupuje většinou jeho pláten.

Z Pitínova fimu Rotace, 2019. Foto: Galerie Rudolfinum

Toto téma se dostalo i do nedávné výstavy Moving Image Department 10: Podle skutečných událostí ve Veletržním paláci. Její autoři se zaměřili na téma manipulace mediálního prostoru, kterým proniká moc. Jako nit se výstavou prolínalo např. téma politických procesů 50. let a pokřivené vnímání naší národní identity. Zatímco filmy Adély Babanové, výtvarníkovy manželky, odkazují na komunistickou dezinformační rétoriku, přepisování historie a ztrátu paměti, Daniel Pitín ztvárňuje hrůzy komunismu jako prapodivnou a nekalou hru. V jednom ze svých obrazů tak zpodobnil komunistický proces s farářem Toufarem jako scénu z papírového loutkového divadla.

Kdo tahá za nitky moci? Měly sloužit tyto hrůzné, komunisty zinscenované procesy jen jako mediální divadlo pro naše oči? Nebo nakonec zasáhly a hluboce zdeformovaly

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Výtvarné umění

V tomto okamžiku nejčtenější