Od přirození v esejích Škvoreckého až po paniku z #MeToo
Zničené kariéry. Presumpce viny. Konec sexu. Takovou paniku v Česku vyvolalo hnutí #MeToo – údajně vynález zahořklých feministek, které by nikdy nikdo neobtěžoval. Rétorika, kterou v souvislosti se sexuálním obtěžováním slýcháme, přitom není ničím novým – argumenty odpůrců #MeToo mají svůj původ v „divokém“ období mezi sametovou revolucí a vstupem České republiky do Evropské unie. Nešířili je ovšem žádní nevzdělaní hulváti, nýbrž tehdejší intelektuální i morální elity.
Velká část z nich tehdy využila svého postavení k tomu, aby zdiskreditovala jakoukoli diskusi o ženských právech i sexuálním obtěžování na desítky let dopředu. I proto bylo v Česku tak obtížné protlačit zákaz sexuálního obtěžování do zákoníku práce či antidiskriminační zákon. Nejde o to dané elity odsoudit, ale podívat se na to, jakou roli hrály v budování debaty o feminismu.
Přednosti paní ministryně
„Změna je to razantní, ale vzhledem k tomu, že mám velké ruce, tak bych preferoval větší rozměry!“
„Paní ministryně přišla o své dvě přednosti.“
Autorem prvního výroku je bývalý poslanec za ČSSD Michal Kraus, ten druhý pronesl Vlastimil Tlustý z ODS. V roce 2003 patřili ke skupině politiků, kteří odpovídali na otázku bulvárního Blesku, co si myslí o tom, že si ministryně školství Petra Buzková nechala zmenšit poprsí.
Téma Blesku tehdy převzala také Česká televize, takže i její diváci si mohli vyslechnout podrobné debaty o poprsí své ministryně školství. Tu se navíc o tři roky dříve snažili politicky zlikvidovat lidé okolo Miloše Zemana pomocí vymyšlených kompromitujících informací (např. že se živila sexuální prací nebo že týrala svou malou dceru).
Když se vůči výrokům o poprsí jednoznačně vymezoval tehdejší premiér Vladimír Špidla a po politicích vyžadoval omluvu – zdůrazňuje, ať se takové řeči vedou v hospodě, ale ne ve Sněmovně –, všichni se mu vysmáli. Kraus dokonce naznačil, že je Špidla neschopný nadsázky a není tedy skutečný chlap.
Tato kauza, spolu s faktem, že se za ni nikdo neomluvil, dobře ilustruje českou politickou scénu před vstupem do Evropské unie: sexismus, vtipy o sexuálním obtěžování a veřejné debaty o „fyzických přednostech“ veřejně známých žen, jejichž práce přitom neměla s jejich těly vůbec nic společného.
„Nová ideologie lesboidního feminismu“
Sexismus od počátku devadesátých let ovšem nepramenil z buranství či nevědomosti. Socioložka genderu Libora Oates-Indruchová, která působí na univerzitě v rakouském Grazu, ve svém článku z roku 2016 píše, že antifeministický náhled na svět na počátku devadesátých let propagovala a normalizovala média, která četly intelektuální elity. Autory textů byli často lidé, kteří žili v emigraci, protože je perzekvoval bývalý komunistický režim – když tedy z pozice autority přirovnávali hysterii feminismu k perzekucím komunismu, brala i česká intelektuální veřejnost jejich slova vážně.
Většina feministických textů zabývajících se Českem devadesátých let považuje za přelomové tři eseje spisovatele Josefa Škvoreckého, které v
