Deník N

Dcera Husákových dětí: Když to tady vybouchne, budu mít čisté svědomí. Totalitu bych chtěla zažít na vlastní kůži

Anna Michaela Hančová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Anna Michaela Hančová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Čtrnáctiletá Anna Michaela Hančová miluje malování a psaní. Ráda by poznala, jak svět fungoval před listopadem 1989, protože by to mohla využít ve svých povídkách. Celý život se snaží odlišit od svého okolí. Dnes je prý ve fázi, kdy už ji negativní reakce na její jinakost nechávají klidnou. Chce udělat všechno pro to, aby se na světě žilo lépe. „A když to tady pak celé vybuchne, já vybouchnu s čistým svědomím,“ říká v dalším díle seriálu Děti Husákových dětí, v němž Deník N představuje generaci, která před 30 lety ještě nebyla na světě.

Řekněte mi něco o sobě…

V únoru mi bude patnáct, od svých sedmi let vyrůstám na vesnici. Až poslední dobou začínám vnímat, jaké výhody život na vesnici a klid mají. Žije tu málo lidí, asi šestadvacet, a to byste si možná řekla, že tam všichni o sobě všechno vědí. Ale není to tak. Každý tu má svoje soukromí, mám to tam ráda. Chodím na základní školu s rozšířenou výukou výtvarné výchovy do Kolína.

Co mám ráda… Do letošního března jsem dělala atletiku, ale pak mi došlo, že sport není pro mě. Zrušila jsem všechny sporty a začala se věnovat umění, co nejvíc to jde. Už od šesté třídy chodím na přípravné kurzy na talentovky na výtvarnou školu. Od školky docházím do galerie ve Veletržním paláci na workshopy. Prostě ráda maluju a kreslím, ale až tenhle rok jsem si u pana profesora Halaty našla cestu k malbě a definitivně se rozhodla, že právě malba je pro mě to pravé.

Mám ještě jednu velkou zálibu. Když jdu ráno po ulici, hrozně ráda pozoruju lidi. Vidím smutnou paní a představuju si, co se jí mohlo přihodit. Baví mě vžívat se do jiných lidí. Z toho vyplývá, že ráda píšu. A čtu. Bylo období, kdy jsem četla jednu až dvě knihy denně, což ale skončilo někdy před prázdninami. Přes prázdniny jsem přečetla sedm knih a úplně se za sebe stydím.

To jste absolvovala kurz rychločtení?

Ne. Jsem ale schopná číst jeden řádek a přitom už jsem o dva řádky níž. Miluju čtení, miluju knihy a psaní. Každý by si mě asi spíš spojil s poezií, ale tu jsem se ještě nenaučila vstřebávat. Píšu povídky. Teď jsme psali sloh o tom, jak bude vypadat Kolín za padesát let, a já to pojala spíš jako celý svět za padesát let. Bylo to poprvé, co mi šlo psaní úplně samo, a od té doby v tom pokračuju.

Tu povídku jsem četla a řekla bych, že vám hodně leží na srdci osud planety a životní prostředí.

Dá se to tak říct. Přemýšlela jsem obecně o mentalitě lidí. O tom, že si neváží toho, jak svět vypadá. O tom, že se ani nezabývají tím, jak by ho mohli zlepšit. Když nám ale zadali tuhle práci, už jsem na tom pracovala celé dva tři měsíce. Začala jsem se o tohle téma zajímat hlouběji, abych nepsala blbosti. A tím pádem jsem se začala i víc bát. Jako kdyby lidé planetu ničili schválně, jako by jim to bylo jedno. Ale proč? Kvůli vlastnímu pohodlí? Oni se ani nezamyslí, co by mohli pro svět udělat.

Nakolik je vám blízký příběh šestnáctileté Grety Thunbergové?

Do toho

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Děti Husákových dětí

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější