Deník N

Čerství nobelisté Handke a Tokarczuková: dvě dimenze Středoevropana

Dveře polského knihkupectví zdobí hned v den oznámení nových nobelistů upozornění čtenářům, po jakých knihách se pídit. Foto: Czarek Sokolowski, ČTK/AP
Dveře polského knihkupectví zdobí hned v den oznámení nových nobelistů upozornění čtenářům, po jakých knihách se pídit. Foto: Czarek Sokolowski, ČTK/AP

Každý ze dvou letošních držitelů Nobelovy ceny za literaturu žije a píše střední Evropu jinak. Jeden jako předivo místa a mýtu, druhý jako existenciální intelektuální odstup od světa, který je ale zároveň příklonem ke slovu.

Ať už to byla shoda náhod, nebo dobře promyšlený záměr, literárnímu výboru Nobelovy ceny se podařilo ocenit dva spisovatele, jejichž tvorbu si nelze představit bez autentické zkušenosti střední Evropy. Olga Tokarczuková i Peter Handke rostou z této zkušenosti nejen v obsahu, ale především ve způsobech výpovědi a stylu psaní. Mitteleuropa a její specifický multikulturní úděl nebyly zapomenuty, žijí, a mají dokonce dvě Nobelovy ceny!

Olga Tokarczuková, jejíž knihy jsou v Česku velmi oblíbené a radostně čtené, přináší až mytickou tajemnost a pronikání do synchronních historických vrstev, které v nás jako fyzických nositelích těchto dějin pořád nějak žijí a pracují. Stačí připomenout jen její rozsáhlou historickou ságu Knihy Jakubovy, tuto „velkou cestu přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších“. S židovským mystikem Jakubem Frankem neprojde čtenář snadnou cestu, nevypráví se klasický příběh, ty snad ani Tokarczuková psát neumí, není to polská Alena Mornštajnová. Nová nobelistka spíše zkoumá – a to skoro vždy – hustý kořenový systém historických dějů, síť podhoubí, jímž se lidské konání sytí a následně přerůstá do toho, čemu říkáme realita.

Srůstání světů

Tokarczuková zahrnuje do lidských dějin také dějiny místa, a to i v prostém přírodním smyslu. Přírodní svět živlů, rostlinných a živočišných možností srůstá s lidským do jednoho celku. Je to osudová srostlina, z níž jen tak nevyrosteme tím, že propadneme technologické utopii. Imanence přírody je stejně silná jako imanence Boha. Nejsilněji, protože téměř otevřeně tematizován, je tento motiv mystické jednoty v prorůstání lidského, přírodního a božského rozvinutý v románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, v Česku známý i z povedené filmové verze Agnieszky Hollandové nazvané Přes kosti mrtvých.

V Běgunech, kteří se loni dočkali významné mezinárodní ceny Man Booker Prize, má tato srostlina, fyzicky prožívaná v krajině Mitteleuropy, poprvé globální rozměr. Skutečný svět se podobá životodárnému kořenovému systému lesa, který je poslední záchranou vykořeněných nomádů lidstva. Kdo se jako Olga Tokarczuková umí naladit na tento systém, může být doma všude. Anebo řečeno jinak: ani v globálním

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Literatura

V tomto okamžiku nejčtenější