Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vlámové mají po půl roce od voleb nacionalistickou vládu, ta federální nevznikla dodnes

Král zvířat na vlámské vlajce. Foto: Pxhere
Král zvířat na vlámské vlajce. Foto: Pxhere

Vlastenecké vysílání veřejnoprávní televize, odříznutí imigrantů od sociálních dávek, omezení klimatických opatření. To jsou předsevzetí nově vzniklé pravicové vlády v belgickém Vlámsku. Zatímco přístup vítěze zemských voleb k vládnutí polarizuje společnost, na federální úrovni se Belgie po květnových volbách nadále utápí v bezvládí.

Řev lva na vlámské vlajce je slyšet silněji od květnových voleb, které na regionální i federální úrovni daly silný mandát vlasteneckým stranám. Pravicová N-VA a ultrapravicový nacionalistický Vlámský zájem získaly ve vlámském regionu v souhrnu 43,3 procenta hlasů, které se nyní po půlročním vyjednávání přetavily v programové prohlášení nové vlámské vlády.

Velí jí silně provlámská N-VA, která prosazuje i některé body programu nacionalistického Vlámského zájmu, a podporují ji hlasy liberální Open VLD a křesťanských demokratů CD&V.

Výsledky voleb ve Vlámsku 2019. Vítězná strana N-VA, druhý Vlámský zájem (Vlaams belang), za ním lidovci CD&V). Zdroj: belgické ministerstvo vnitra IBZ, elections2019.belgium.be/en

Vládním programem je vlámský kánon

Mezi body nového vládního prohlášení patří mimo jiné zavedení takzvaného „vlámského kánonu“, který sice vládní koalice dosud nespecifikovala, ale trvá na tom, že by se měl stát povinnou součástí výuky a že by jej měla programově upevňovat veřejnoprávní televize VRT. Ta na odezvu nenechala dlouho čekat, a to sice v recesistické talkshow s názvem Ideální svět (De ideale wereld, zkratka DIW), který se pro tyto účely promptně přejmenoval na Ideální Vlámsko – Het ideale Vlaanderen, zkratka HIV.

A protože jejich posláním má být na přání vlády šíření pozitivního obrazu Vlámska, připojili k názvu pořadu přívlastek „HIV pozitivní“ a moderátorka ve středověkém čepečku se v něm před smíchy řvoucím obecenstvem pustila do paličkování krajky.

Oponentům situace ve Vlámsku, kterou historik Marc Reynebeau označil za „kulturní válku“, do smíchu moc není.

„V kánonech se vždycky zrcadlí ti, kdo jsou právě u moci. Co bylo před deseti lety kulturními papeži prohlášeno za svaté, označí zítra jejich následovníci za kacířství. Vlámsko, jemuž vládne nová koalice, má jen málo společného s historickými Flandry, které zahrnovaly i severní Francii a jižní Nizozemsko, a se slavnými vlámskými malíři a polyfonisty, kteří pocházeli z této oblasti. Budou-li je chtít převzít do vlámského kánonu, dopustí se falšování historie. Což kánony dělají vždycky,“ upozorňuje Deník N známý vlámský myslitel a publicista Geert Van Istendael.

„Něco za něco“

Z tohohle Vlámska se mi dělá špatně. Oči jsem si vyplakala, teď už jen zuřím!“ protestuje Birgit Gorisová, která se dvacet let pohybuje v sektoru sociálních služeb. Ten má být podle vládního programu rovněž omezen. Úsporná opatření jdou zejména na účet přistěhovalců, kteří patří k sociálně nejohroženějším společenským skupinám.

Podle programu, který nový ministerský předseda Jan Jambon (N-VA) označil jako „něco za něco“, totiž noví přistěhovalci ve Vlámsku prvních deset let nebudou mít nárok na příspěvky na péči, přijdou o část dosud vyplácených přídavků na děti a navíc jim vláda uloží za povinnost, aby na své vlastní náklady absolvovali integrační a jazykové kurzy. A to přesto, že v sousedním Nizozemsku, kde podobný nápad uvedli do praxe před několika lety, od něj dnes ustupují, jelikož se ukázal jako neproduktivní.

Předseda vlámské vlády Jan Jambon (N-VA). Foto: n-va.be

Kritici se obávají, že takové kroky způsobí jen další rozkol v už tak rozdělené společnosti. „Je to samo se naplňující proroctví, totiž že přistěhovalci jsou na obtíž, že neuspějí a v konečném důsledku ve své integraci selžou,“ vyjádřil se například gentský politolog Pascal Debruyne. Pro mnohé přistěhovalce totiž bude jednodušší za těchto podmínek na integraci do belgické společnosti rezignovat a rozplynout se v síti svých krajanů.

Pokud, jak je uvedeno ve vládním programu, navíc ze škol zmizí dosud povinné kvóty, které zajišťovaly percentuální zastoupení žáků z různých sociálních i národnostních skupin, nastane segregace různých vrstev obyvatelstva a vytváření na jedné straně elitních a na druhé straně vyčleněných škol.

Ve vlámských obecních školách má také napříště platit plošný zákaz používání islámských šátků. „Tahle strategie povede jen k dalšímu rozdělení společnosti a k ostrakizování stále většího množství lidí, což bude mít za následek eskalaci napětí,“ varuje z vlastní praxe Birgit Gorisová.

A to není všechno: nová vláda couvá ze spolupráce s organizací Unia, která doposud ve veřejném prostoru hrála roli ombudsmana pro otázky diskriminace, a hodlá přiškrtit krajanské (= nevlámské) spolky a sdružení. O dotace tak mohou přijít organizace jako například Merhaba, která se zasazuje o práva homosexuálů původem z arabských zemí, kde jsou kvůli své přirozenosti na pranýři.

Stejně tak vlámská vláda částečně omezuje svůj podíl na evropských klimatických závazcích – stačí jí omezit vypouštění skleníkových plynů do roku 2050 o 80 procent, což je méně, než jakou ambici má Evropská unie.

Reminiscence Blut und Boden

„Dějiny se opakují. Poslední dobou mám pocit, jako bychom se vrátili do roku 1933,“ konstatuje Birgit Gorisová s odkazem na nacistické Německo, které se řídilo principem etnické příslušnosti založené na původu („krev a půda“). Přirovnání to není úplně od věci, protože zdůrazňování vlámské identity mnohým připomíná neslavné a dosud tabuizované období vlámské kolaborace za obou světových válek.

Aby člověk pochopil, proč se vlámští lvi dnes tak vehementně bijí do prsou, musí se vrátit do ne až tak dávné minulosti, kdy se Vlámové, kteří dnes tvoří zhruba 6,6 milionu občanů jedenáctimilionové Belgie, měli důvod cítit jako občané druhé kategorie.

Od založení Belgie v roce 1830 až do roku 1898 byla jediným oficiálním jazykem v zemi francouzština, a i poté vlámské národní obrození postupovalo jen velmi pomalu a obtížně. Povětšinou chudí vlámští venkované byli tehdy v podobném postavení jako Češi za mocnářství – kdo to chtěl někam dotáhnout, musel si osvojit jazyk vládnoucí vrstvy.

Na francouzštinu po vzoru poněmčení české šlechty přešla i ta vlámská – dodnes patří k bontonu mnohých vlámských rodin v Antverpách, Gentu nebo Kortrijku mluvit na veřejnosti francouzsky. „Mnoho Vlámů mé generace, je mi 72 let, si ještě pamatuje, jak byli kvůli svému rodnému jazyku ponižováni. Vlámsky se mluvilo s dobytkem a služebnictvem, v tomto pořadí,“ přitakává Geert Van Istendael.

Dvojjazyčná značka v Bruselu. Foto: tillwe, CC BY-SA 2.0

První, kdo promptně zareagoval na touhu Vlámů po vlastní emancipaci, byli až němečtí okupanti za první světové války, kteří na pár let povlámštili univerzitu v Gentu. Ta se ale po válce znovu vrátila k francouzštině.

Zhruba v té době ostatně i belgický kardinál Mercier pohrdavě označil vlámštinu za jazyk nevhodný pro vědecké účely, a to i přesto, že v sousedním Nizozemku se vědci mluvící variantou toho samého jazyka mohli v té době pyšnit hned několika Nobelovými cenami.

Veřejnost vládní garnituře taky nemohla odpustit, že při krvavé válečné řežbě na flanderských polích přišla o život spousta vlámských hochů jen proto, že nerozuměli pokynům frankofonních oficírů, a jako kanónenfutr se tudíž hnali na jatka.

Trvalo až do roku 1930, než se studenti univerzity v Gentu jako první mohli vzdělávat v rodném jazyce, i když se to neobešlo bez provokací ze strany francouzsky mluvících profesorů, kteří se odmítli novému nařízení přizpůsobit. Když pak přišla druhá světová válka, znovu se objevily úvahy, zda křídla germánské orlice nakonec neposkytnou vlámskému národu větší prostor pro sebeurčení než galský kohout.

Z těchto ambicí pramenící kolaborace s nacisty je faktem, který dodnes rozděluje rodiny. Ani druhá německá okupace ale nepřinesla rozhřešení a vlámské „obrozence“ čekalo ještě několik rozhodujících bitev.

Na barikády!

Ta největší se odehrála v roce 1968 a létaly při ní dlažební kostky a stavěly se barikády. Dějiště: Lovaň (Leuven), dvacet kilometrů od Bruselu, sídlo nejstarší belgické univerzity KUL.

I když Lovaň podle jazykového zákona z roku 1963 spadala na vlámské území, kde byla jako úřední řeč stanovena vlámština, na univerzitě se vesele dál přednášelo francouzsky. Katolická církev, pod níž univerzita patří, si totiž vymínila výjimku ze zákona.

Politická krize, kterou vyvolaly studentské nepokoje, barikády v ulicích a bojkotování výuky nakonec vyústily v pád vlády a vyhnání frankofonních profesorů i studentů z města. Rozzuřený studentský dav celé týdny skandoval „Walen buiten!“ (Pryč s Valony!), což mnozí potrefení skandalizovali přirovnáním k nacistickému heslu „Juden Raus!“ (Pryč s Židy!).

Budova Katolické univerzity v Lovani. Foto: Rob Stevens, KU Leuven

Valoni si nakonec nedaleko Lovaně, hned za jazykovou hranicí, postavili vlastní univerzitní městečko s názvem Nová Lovaň, Louvain-la-Neuve, kam si odvezli i půlku svazků z univerzitní knihovny. Univerzita Louivan-la-Neuve se dodnes potměšile hlásí k tomu, že – byť postavená na zelené louce v architektonickém stylu 70. let – je pokračovatelkou první belgické univerzity z roku 1425.

Jazyková a národnostní realita současné Belgie je neproniknutelný slepenec různých zájmů a identit. Bývalá průmyslová hegemonie Valonska od 60. let 20. století pomalu ale jistě rezaví na hromadách šrotu zavřených fabrik a uhelných dolů a zchudlý frankofonní proletariát dlouhodobě volící socialisty nemá čím plnit státní kasy.

Svými daněmi jej už mnoho let výrazně dotuje mezitím zbohatlý vlámský sever, který vsadil na moderní technologie a investice do vzdělání. A který by si po letech poroby konečně přál i trošku toho uznání.

Což se ale velmi často neděje. Ještě před třinácti lety se například Vlám v nouzi na belgickém velvyslanectví v Praze nedočkal pomoci ve své mateřštině, protože tam jednoduše neměli nikoho, kdo by vedle francouzštiny mluvil i jeho rodným jazykem. V Belgii dokonce ani letos nemají frankofonní děti ve valonských školách povinnost učit se vlámsky – na rozdíl od vlámských školáků učících se dodnes povinně francouzštinu.

Vyhraňovat se ale vlastenecky je podle Geerta Van Istendaela úplně mimoběžné s realitou i v dnešním Vlámsku. „Mám silný dojem, že současní vlámští nacionalisté se vzhlížejí v jakémsi homogenním vlastním národě. Ale homogenní národy neexistují. Nezaměstnaný Vlám má mnohem více společného s nezaměstnaným Valonem než s vlámským milionářem a vlámští a frankofonní katolíci vždycky stáli bok po boku proti frankofonním a vlámským antiklerikálům,“ upozorňuje.

„Belgický stát náš jazyk potlačoval. Ale my Vlámové jsme byli tak mazaní, že jsme z toho útlaku udělali ctnost. Dodnes napříč všem společenským třídám najdete Vlámy, kteří mluví výborně francouzsky. Takže pokud už bychom měli něco zahrnout do onoho vlámského kánonu, tak je to právě naše dvojjazyčnost!“ odmítá Van Istendael protifrankofonní nálady.

Rozdělená federace

Navzdory tomu v letošních volbách vlámští voliči dali silný mandát dvěma výrazně nacionalistickým vlámským stranám: pravicové N-VA a extrémně pravicovému Vlámskému zájmu. Kdyby bylo po jejich, Belgie jako země by patrně už dávno přestala existovat.

Zatímco Vlámsko má po půlroce vyjednávání vlasteneckou vládu, tak belgická federální je stále v nedohlednu. Jak glosoval Dave Sinardet, politolog z Antverpské univerzity: „Ve Vlámsku zvítězila extrémní pravice, ve Valonsku extrémní levice a zbytek se potýká s krizí identity.“

Najít shodu, s níž by se dalo překlenout další funkční období, nebude jednoduché. Po volbách v roce 2010 trvalo belgické federální bezvládí dosud světově nepřekonaných 541 dní. Nikdo si netroufá odhadnout, jak dlouho budou politici hrát vabank tentokrát a s jakým výsledkem. „Znovu se uvidíme do Vánoc, jen jsem neřekl, kterého roku,“ prohlásil lakonicky šéf N-VA Bart De Wever, jehož strana s 25 procenty hlasů opanovala i federální výsledky voleb.

Autorka je spolupracovnicí redakce

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější