Deník N

Až kapitalismus a komunismus udělaly z práce fetiš. Člověka však odvádí od něčeho mnohem důležitějšího

Každá změna současného sociálně-ekonomického systému bude moci obstát jen za podmínek, že se jí z kapitalistického systému podaří zachovat to zdravé a dobré. Foto: Unsplash
Každá změna současného sociálně-ekonomického systému bude moci obstát jen za podmínek, že se jí z kapitalistického systému podaří zachovat to zdravé a dobré. Foto: Unsplash

Esej Václava Němce: Naše společnost je společností práce. Ačkoli většina z nás si dnes vůbec nedokáže představit, že by tomu mohlo být jinak, není to nijak historicky samozřejmé. Imperativ, že se hlavně musíme „uživit“, často jedince nutí k činnostem, které jsou v rozporu s jejich životním posláním. A budoucnost, kde je vše postaveno jen na práci (a zábavě), je neudržitelná.

Politická filozofka Hannah Arendtová napsala, že toto sebe-pochopení moderních společností na Západě je důsledkem dějinného vítězství animal laborans, člověka ve smyslu „pracujícího živočicha“, k němuž došlo v novověku. Souvisí s glorifikací práce, která právě v novověku začala být chápána jako zdroj veškerých hodnot a byla povýšena nad ostatní lidské činnosti. Glorifikace práce je mimochodem společným východiskem komunismu i kapitalismu: kapitalismus chápe práci jako hlavní zdroj bohatství a zisku, komunismus dokonce jako zdroj hodnoty a důstojnosti člověka. V tomto smyslu tedy komunismus a kapitalismus vycházejí ze společných kořenů.

Od té doby se každá lidská činnost musí ospravedlnit tím, že má povahu práce, která by nás měla živit. Ve chvíli, kdy se tímto způsobem obhájit nedá, ztrácí právo na existenci, případně se stává „koníčkem“ a odsouvá se do sféry volnočasových či zbytných aktivit. Dnes i to, čím se zabývá akademik nebo umělec, chápeme jako „duševní práci“. Otázka „Čím se budeš živit?“ je jako výstřel z pistole, který nutně zahřmí do úvah většiny mladých lidí o jejich vlastní budoucnosti a který často nekompromisně zabíjí jejich naděje a tušení budoucích možností.

Představa, že někdo většinu svého času věnuje činnosti, která neslouží primárně k tomu, aby se uživil, a nemá tedy charakter práce, je pro společnost práce zneklidňující a pohoršující. V minulém režimu dokonce existovalo v zákoně zakotvené právo na práci a zároveň povinnost pracovat. V komunistickém Československu tak mohli být občané, kteří neměli šest týdnů pracovní poměr, potrestáni odnětím svobody za takzvané příživnictví. Kapitalismus je v tomto ohledu shovívavější: nezaměstnaní jsou pouze odsunuti na společenskou periferii a vnímáni jako trochu méněcenní členové společnosti.

Jak ovšem ukazuje Arendtová, v antice a středověku na práci lidé nahlíželi úplně jinak. V antice byla práce předmětem opovržení proto, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Esej

V tomto okamžiku nejčtenější