Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

V roce 1989 kouzlo Západu bouralo zdi. Zvrhne se teď příběh Evropy?

Poláci, kteří v červnu 1989 volili antikomunisty, východní Němci, kteří přelézali zeď v listopadu 1989, a Češi, kteří protestovali na Václavském náměstí krátce poté, ti všichni chtěli, jak tehdy říkali všem, kdo se jich ptali, být „normální“. Foto: ČTK
Poláci, kteří v červnu 1989 volili antikomunisty, východní Němci, kteří přelézali zeď v listopadu 1989, a Češi, kteří protestovali na Václavském náměstí krátce poté, ti všichni chtěli, jak tehdy říkali všem, kdo se jich ptali, být „normální“. Foto: ČTK

Na jaře roku 1952 již „železná opona“, jež podle Winstona Churchilla dopadala na východní polovinu Evropy – „od Štětína v Pobaltí po Terst na Jadranu“ –, působila neproniknutelným a trvalým dojmem. Toho roku české soudy odsoudily k smrti generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského za údajnou účast na „trockisticko-titovsko-sionistickém spiknutí“. Východoněmecká komunistická strana přijala novou hospodářskou politiku, „Plánované budování socialismu“. Harry Truman varoval americký Kongres před „strašlivou hrozbou agrese“ ze strany Sovětského svazu; zbrusu nová aliance NATO se na druhé straně Atlantiku chystala přijmout znovu ozbrojené západní Německo.

Rok 1952 však byl také momentem, kdy nejvíce hrozilo zhroucení konceptu „Západu“ – liberálně demokratického bloku sjednoceného ekonomickými vazbami a vojenskou aliancí, který neochvějně čelil komunistickým režimům.

V březnu 1952 se Stalin naposled pokusil dát západnímu Německu jiný kurz. Americe, Francii a Británii, mocnostem, jež tehdy spolu se Sovětským svazem okupovaly Německo, nečekaně nabídl smír. Navrhl Německo sjednotit – a ponechat ho neutrální. Prohlásil, že toto jednotné, nezúčastněné Německo by se mohlo otevřít „svobodné činnosti demokratických stran“. O několik dní později navrhl, že by neutrální Německo mohlo mít i svobodné volby, a dokonce vlastní armádu.

Kurt Schumacher, předseda německých sociálních demokratů, byl v pokušení: Stalinovu nabídku chtěl, stejně jako mnoho jiných Němců, přijmout. Tehdejší západoněmecký kancléř, křesťanský demokrat Konrad Adenauer, ji však odmítl. Měl k tomu dobré důvody: v roce 1952 již bylo zřejmé, že pro Stalina jsou „volby“ šarádou, PR cvičením, které lze zmanipulovat nebo ignorovat. Západoněmecké hospodářství navíc již několik let zažívalo konjunkturu historických rozměrů, zatímco to východoněmecké zaostávalo.

Hluboký kontrast mezi oběma polovinami Německa – jedno prosperovalo a bylo svobodné, ve druhém vládla chudá diktatura – začínal být vidět. Každý rok přecházely hranici z východu na západ tisíce Němců; tento exodus skončil až roku 1961 stavbou Berlínské zdi.

Na horské dráze: Evropa 1950–2017, Ian Kershaw

Renomovaný britský historik moderních dějin Ian Kershaw, mj. autor dvojdílného životopisu Adolfa Hitlera, v této práci navazuje na předchozí knihu Do pekel a zpět: Evropa v letech 1914–1949 (Argo, 2017), již věnoval nejtragičtějšímu období evropských dějin 20. století. Ve druhém díle se Kershaw zabývá poválečným vývojem v rozdělené Evropě a sleduje vzestupy a pády, které zažívala Evropa sužovaná dlouho hrozbou jaderného nebezpečí a trvalou úzkostí. Evropané prošli zkušeností, již Kershaw popisuje jako „jízdu na horské dráze“, ať už kvůli řadě událostí, které pro ně mohly skončit katastrofou, či proto, že přestali být do velké míry pány vlastního osudu a stali se jen figurkami ve hře studené války mezi SSSR a USA. V 90. letech sice Evropa dosáhla jistých úspěchů: rozpadl se komunistický blok i sovětské impérium a Německo se znovu sjednotilo, avšak zrychlující se proces globalizace způsobil komplikace a krize po roce 2008 Evropany jasně varovala, že mír ani stabilita nemusejí trvat dlouho.

zdroj: nakladatelství Argo

Adenauera a jeho krajany také strašily vzpomínky na Hitlera a nedávnou válku. Kancléř se obával, že se ukáže, jak je nová demokracie západního Německa křehká, zejména pokud by se ocitlo pod přímým tlakem SSSR. Domníval se, že přežití Německa vyžaduje pevné vazby na ostatní západní země. Proto sovětskou nabídku sjednocení odmítl. Jak píše Ian Kershaw, šlo o „vysoce kontroverzní [rozhodnutí], protože mělo přímý důsledek: přijetí faktu, že sjednocení východního a západního Německa se nedá očekávat ani v neurčité budoucnosti“. Adenauer přitom nejen přijal rozdělení své země, ale souhlasil i se stálou vojenskou přítomností USA a s hlubokou integrací Německa se zbytkem Evropy, zejména s jeho starým nepřítelem – s Francií.

Kershawova kniha Na horské dráze: Evropa 1950–2017, odborná a užitečná syntéza mimořádně složité éry, je svým způsobem příběhem o tom, co se stalo poté. Země označované za západní Evropu spojovalo zhruba čtyřicet let podobné rozhodnutí: jako skupina daly přednost demokracii před diktaturou, integraci před nacionalismem, sociálně-tržnímu hospodářství před státním socialismem. Ve jménu boje se sovětským komunismem a s ohledem na druhou světovou válku, kterou měly stále v paměti, přijaly řadu liberálních principů, jež některé z těchto zemí, především nacistické Německo a fašistická Itálie, odmítly teprve před deseti lety.

Touha po stabilitě

Třebaže se, jak píše Kershaw, politické systémy stát od státu lišily, „všude byly jejich základem principy práva, lidských práv a osobní svobody“ a „restrukturalizované kapitalistické hospodářství“, jež vytvořilo základ pro růst i sociální stát. Tyto systémy byly také pozoruhodně stabilní, v neposlední řadě díky „všeobecně rozšířené touze po ‚normalitě‘, míru a klidu, po stabilních podmínkách po nesmírných otřesech, velkém utrpení během války a následujícího období“. Ano, „pro většinu lidí byla prvořadá stabilita. Jak sílila studená válka, všechny země v západní Evropě kladly na vnitřní stabilitu velký důraz“.

Za tímto účelem vytvořili Západoevropané spolu se Spojenými státy řadu obranných i ekonomických institucí. Pomalu se učili dělit se o suverenitu. Založili nejen Mezinárodní měnový fond v roce 1945 a Severoatlantickou alianci v roce 1949, ale i Evropské společenství uhlí a oceli v roce 1951 a v roce 1957 Evropské hospodářské společenství. Kershaw konstatuje, že západoněmecké republice poskytla existence „‚druhého Německa‘ ideologické pojivo“. Povědomí o „druhé Evropě“ spojilo i zbytek Západu a umožnilo uvnitř společenství udržet nejen Německo, ale i Itálii a Francii, kde působily silné komunistické strany a silné proudy antiamerikanismu.

Boom economico

Tento ohromný a bezprecedentní experiment s demokracií a integrací přinesl v prvních letech všem členům západního společenství okamžité výhody. Období, jemuž Francouzi říkají les trentes glorieuses – třicet roků (od čtyřicátých do sedmdesátých let) trvalého růstu a rozšiřování sociálních dávek –, mělo odezvu i v jiných zemích západního bloku. Německo mělo svůj Wirtschaftswunder vedený Adenauerovým ministrem financí Ludwigem Erhardem; Itálie boom economico, mimořádnou transformaci, jež během jedné generace přinesla zdvojnásobení až ztrojnásobení příjmů.

Poválečný růst byl pozoruhodný i v diktaturách na Iberském poloostrově, jež se k evropským institucím přidaly až v sedmdesátých letech: ve Španělsku vzrostl hrubý domácí produkt na obyvatele v letech 1960 až 1975 desetkrát. Růst a industrializaci současně doprovázel nárůst sociálních dávek: všude v západní Evropě se staly normou všeobecná zdravotní péče, bezplatné školství a státní sociální zabezpečení.

Hospodářský úspěch inspiroval i kulturní rozvoj. Kershaw věnuje celou kapitolu poválečným západoevropským spisovatelům, malířům, designérům a režisérům, z nichž někteří se stále silně soustředili na vyrovnání se s dědictvím války a někteří se podle všeho chtěli s minulostí zcela rozejít. Při pohledu na seznam jednotlivých zemí je zřejmé, jak vlivnou a různorodou skupinu tvořili: evropské kulturní osobnosti od Güntera Grasse, Alberta Camuse a Jeana-Paula Sartra po Federica Felliniho, Michelangela Antonioniho, Beatles a Christiana Diora dodávaly západoevropským metropolím v éře studené války lesk kultivovanosti a půvab i jasnou identitu, jež nebyla ani „americká“, ani „sovětská“.

Dějiny východní Evropy v tomto období jsou oproti tomu dějinami selhání, jak objasňuje i Kershawovo leckdy povrchní shrnutí politiky východního bloku. Příběh tohoto regionu je stručně řečeno příběhem řady politických krizí – v roce 1956, 1968 a 1981 –, po nichž následovaly vojenské intervence. Z ekonomického hlediska se sice zotavoval a dával znovu dohromady i Východ, ovšem mnohem pomaleji a mnohem méně komplexně než Západ. V roce 1950 měly Polsko a Španělsko zhruba stejný hrubý domácí produkt na obyvatele. Ten polský se do roku 1989 zdvojnásobil – španělský ovšem vzrostl pětinásobně.

Řady úspěchů Východ dosáhl i na kulturním poli, ovšem většina z nich – filmy Andrzeje Wajdy či Istvána Szabóa, romány Milana Kundery – byla úzce spjata se západními školami a trendy. Ti nejlepší středoevropští spisovatelé a výtvarníci ovlivňovali západní diskurz a jejich západní kolegové zase ovlivňovali je; rozhodně neusilovali o to, aby se stali součástí alternativního, sovětského světa. Naopak, sovětské modely otevřeně odmítali a podkopávali nebo zesměšňovali přísný „socialistický realismus“, který upřednostňovala většina komunistických stran v regionu.

Civilizační přitažlivost

To všechno neznamená, že západní Evropa v poválečné éře byla nějakou utopií. Ekonomický model nakonec narazil během ropné krize v sedmdesátých letech. Politický model zažil několik špatných období. Problémy způsobovaly teroristické útoky v Itálii a Německu, studentské stávky ve Francii, stávky dělníků v Británii. Přišly ústavní krize, vznikala separatistická hnutí a docházelo k ostrým neshodám mezi evropskými lídry.

Přesto bylo kouzlo západní Evropy, její prosperity, kultury a kontinentálních a transatlantických institucí založených Adenauerem, Churchillem, Jeanem Monnetem, Robertem Schumanem a hrstkou nizozemských, belgických a italských státníků mimořádně neodolatelné. V sedmdesátých letech byl mýtus „Evropy“ dost silný na to, aby odradil Španělsko, Portugalsko a Řecko od diktatury a přilákal k demokracii a do evropských institucí – a dokonce přesvědčil neochotnou Británii ke vstupu do Evropského hospodářského společenství. A samozřejmě byl natolik působivý, že v roce 1989 železnou oponu jednou provždy zbořil.

Američané obvykle na konec komunismu vzpomínají jako na výsledek binární bitvy mezi Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem, zatímco většina Evropanů se na tuto éru obvykle dívá prizmatem vlastních národních vzpomínek. Snad každý však bagatelizuje jednu z nejdůležitějších příčin kolapsu sovětského impéria:

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější