Když byl syn malý, budovala jsem kariéru. Podruhé bylo dítě přednější, nechtěla jsem ho vidět půl hodiny denně
Že nejsem s dvouletým synem doma, před rokem 1989 nikdo neřešil, vzpomíná matka dvou dospělých dětí Mona Nechvátalová, která pracuje jako právnička na Masarykově univerzitě v Brně. Její příběh je součástí seriálu, v němž popisujeme, jak čeští rodiče zvládají skloubit péči o malé děti a kariéru.
Na první mateřskou nastoupila v roce 1985 ještě během studií angličtiny a němčiny v Brně – její syn se narodil, když navštěvovala pátý ročník vysoké školy. Státní zkoušky skládala až po jeho narození.
Když byly synovi dva roky, dostala pracovní nabídku od Jaderné elektrárny Dukovany. „Bydleli jsme tehdy v Třebíči, takže nedaleko, a můj muž tam pracoval. Hledali někoho, kdo umí jazyky, tak mi přes manžela nabídli místo,“ popisuje osmapadesátiletá Mona.
O přijetí nabídky se rozhodla prakticky hned. „Tenkrát jsme jako mladá rodina neměli moc peněz a potřebovali jsme je,“ vysvětluje. „Varianta, že bych byla dál doma prakticky za nic a že by to manžel nějak zvládnul, vlastně ani nepřicházela v úvahu,“ pokračuje. V té době už stejně počítala s tím, že si musí něco najít, aby rodina finančně vyšla. Od státu matka dostávala nejnižší možný příspěvek, protože ještě neměla žádné odpracované roky. „Zpětně si přesně nepamatuji, kolik to bylo, ale podporovali nás rodiče, jak moji, tak manžela, což už jsme dál nechtěli,“ dodává.
