Deník N

Slovenští politici vědí, jak se na novináře musí. Nechat je čekat, na otázky neodpovídat

Slovenský premiér Peter Pellegrini (Smer) před novináři utekl. Jeho mluvčí je pak peskovala za to, že se ptají, tedy že dělají svoji práci. Zasedání vlády 9. 10. 2019. Foto: Jana Ustohalová, Deník N
Slovenský premiér Peter Pellegrini (Smer) před novináři utekl. Jeho mluvčí je pak peskovala za to, že se ptají, tedy že dělají svoji práci. Zasedání vlády 9. 10. 2019. Foto: Jana Ustohalová, Deník N

Glosa Jany Ustohalové: Slovenští novináři mají svou práci výrazně těžší než čeští. Aby to člověk pochopil, stačí zajít na zasedání vlády u sousedů. Až po vraždě Jána Kuciaka nám ale došlo, jak moc to mají naši kolegové složité.

Úřad slovenské vlády sídlí v centru Bratislavy v hranaté socialistické budově z roku 1979. Obrovská budova s až nelidskými rozměry, která se nedá vytopit, obložená travertinem, mramorem a dřevem, měla reprezentovat sílu dělnické třídy, která tehdy vládla. Komunisté nevládnou už třicet let, ale atmosféra povýšenosti a nadřazenosti v té budově zůstala, ačkoliv je Slovensko formálně dávno součástí Evropské unie, která je symbolem rovnoprávnosti.

Kdo je tu důležitý, je jasné už za vrátnicí. Jako každou středu, i včera novináři poníženě stáli v přízemí pod portréty šesti dosavadních slovenských premiérů a čekali, kterým vchodem jaký ministr přijde. Přesně vidí, kdo se jim chce vyhnout. Například předseda vlády Peter Pellegrini ze strany Směr, kterého je na konci dlouhé chodby vidět, jak hned za dveřmi zamíří k výtahu, aby nemusel kolem novinářů projít. Ti pak hodiny čekají, jestli k nim vůbec nějaký ministr sestoupí a oblaží je odpověďmi na otázky. Politiky přitom sledují, jak se procházejí po galerii v prvním patře, po konci schůze odcházejí na oběd nebo kývají na svoje mluvčí, jako třeba premiér, který ji přivolává gestem, jakým obvykle přivoláváme pejsky.

Interiér Úřadu vlády SR. Na galerii stojí mluvčí a ministři a čekají, až přijede premiér Pellegrini. Novináři stojí dole a naopak čekají, až se nějaký politik ustrne a přijde za nimi. Foto: Jana Ustohalová, Deník N

Zasedací sál v prvním patře vypadá, jako kdyby před chvílí odešli členové ÚV KSČ a místo nich si tam sedli amatéři, co si s vážnou tváří hrají na politiky. Vepředu sedí pán, který se snaží tvářit přísně a komandovat ostatní, ale moc mu to nejde, vypadá to spíš směšně. Všichni sedí toporně jako panáci a pokorně čekají, až skončí povinných pár minut fototermínu a novináři se vrátí dolů.

Příště už nepřijdu, pánové novináři

Odlišnější od zasedání české vlády to snad ani být nemůže. Ve Strakově akademii v Praze sedí ministři u oválného stolu, takže na sebe všichni vidí, a atmosféra je uvolněnější a lidštější, jaksi rovnější. Novináři politiky běžně odchytávají před vchodem, ti jsou zvyklí odpovídat na otázky, i když jsou nepříjemné.

V civilizovaných zemích je po zasedání vlády tisková konference. Tam přijde buď premiér, nebo vybraní ministři, aby prostřednictvím novinářů spravili veřejnost, o čem vláda jednala. Jsou to totiž právě daňoví poplatníci, kteří se jim každý měsíc skládají na plat ze svých krvavých daní. Ti také mají právo vědět, jak rozhodují politici, kteří hospodaří s jejich penězi.

Na Slovensku je to jinak. Novináři se tiskovky ne vždy dočkají. Po asi dvou hodinách vláda skončila, a tak zoufale obvolávají jednotlivé mluvčí ministrů a ptají se, zda někdo přijde dolů. Skoro nikdo nechce, co kdyby musel odpovídat na nepříjemné otázky.

Po chvíli sejde po schodech mluvčí premiéra. Chová se arogantně, peskuje novináře za to, jak a na co se ptají. „Příště už sem nemusím chodit, jestli se budete takhle ptát!“ říká naprosto vážně a nazlobeně redaktorkám televize. Český novinář, který je uvyklý na úplně jiné standardy profesionality, se na to dívá s otevřenou pusou a ptá se kolegů okolo, jestli je ta paní s chováním řeznického psa opravdu mluvčí vlády. „Ano, je,“ říkají a krčí rameny. Jsou na to zvyklí.

Vrchol nastává ve chvíli, kdy se uvolí ministr spravedlnosti, že se přece jen bude bavit s novináři. Jeho mluvčí, vyzývavě oblečená zrzka s nápadně rudou rtěnkou, je bývalá redaktorka slovenské veřejnoprávní televize. Bere mikrofon, protože její dřívější kolegové nesmí za zábrany, ale šňůru mají naštěstí dost dlouhou. Jak drží mikrofon, převtěluje se do své bývalé role, a když ministr odpovídá, přikyvuje mu hlavou, jako kdyby byla zase novinářka.

Politici pochopili, že nás nepotřebují

Přes všechnu tu opulentnost (jste na Úřadě vlády!) vás překvapí jakási provinční upatlanost. Igelitový kostkovaný ubrus, který naše babičky dávají na verandu, protože je dobře omyvatelný. Nebo Zlaté stránky z roku 2001 na polici, kde býval telefonní automat pevné linky. Ten už zrušili, všichni mají mobily, je tam jen jakýsi přístroj na čipy, nikdo neví, k čemu to je. Žlutý telefonní seznam tu ale stále nechali jako bizarní připomínku doby, kdy se tu po chodbách procházel jako premiér Mikuláš Dzurinda.

Igelitový omyvatelný ubrus působí v opulentních prostorách Úřadu slovenské vlády jaksi nepatřičně. Foto: Jana Ustohalová, Deník N

Slovensko je sousední země, nám nejbližší, ale nejvyšší politici se tady k novinářům chovají jak k poslednímu póvlu. Naši slovenští kolegové mají svoji práci tak těžkou, že si to nedokážeme představit, a to i se všemi zkušenostmi a zážitky, které máme jako čeští novináři s českými politiky za sebou.

Humpoláctví, ponižování, arogance a manýry postsovětského státu je to, co na Úřadě vlády vidíte. Možná i proto drží slovenští novináři víc při sobě, jsou semknutější než čeští, protože pud sebezáchovy jim nedovolí plýtvat energií na zbytečné hádky a konflikty mezi sebou. Oni totiž musejí v první linii udržet demokratický kurz společnosti. A to často s vynaložením všech sil ve státě, jejž reálně unesla mafie spolčená s politiky, policií a soudci, a která už nejméně jednoho z nich zavraždila za to, že o tom psal. Slovenské novináře nechávali politici běžně sledovat nebo na ně sbírali kompromitující materiály.

„Politici pochopili, že nás nepotřebují. Že nejlepší je neodpovídat na otázky a chodit jen do pořadů o vaření nebo pro ženy. Jeden ministr mi neodpověděl třeba dva měsíce. Dalšího žádám o rozhovor každý týden od chvíle, co nastoupil do úřadu,“ popisovala mi jedna kolegyně strategii většiny slovenských politiků.

V Česku se to také stává – politik se naštve na konkrétního novináře nebo médium a nebaví se s ním. Ale nikdy se nestalo, že by s novináři nemluvila většina ministrů dlouhé měsíce, nebo dokonce roky, jak je to běžné na Slovensku.

Až zveřejnění přepisů z šifrované aplikace Threema podnikatele Mariána Kočnera podezřelého z objednání vraždy Jána Kuciaka, které na pokračování vydává naše sesterská slovenská redakce Denníku N, odhalilo hloubku špíny, kterou se musí slovenští novináři brodit. A jak vysokou míru osobní integrity musí každý z nich mít. Nejsem si jistá, kolik českých novinářů by tohle ustálo.

Glosa

V tomto okamžiku nejčtenější