Deník N

Zoufalství na útěku před mafií. Ukrajinci popisují temnou stránku svého života v Česku

Ukrajinci se stali nejpočetnější menšinou v ČR. Kolik jich u nás přesně žije, neví nikdo. Ani jaké jsou jejich pohnutky k odchodu z domova, porušování zákonů a smíření se s pozicí novodobého otroka. Ilustrace: Deník N
Ukrajinci se stali nejpočetnější menšinou v ČR. Kolik jich u nás přesně žije, neví nikdo. Ani jaké jsou jejich pohnutky k odchodu z domova, porušování zákonů a smíření se s pozicí novodobého otroka. Ilustrace: Deník N

Je jednou z desítek tisíc občanů Ukrajiny, kteří u nás hledají útočiště. Nebo přišli za lepším výdělkem. Za lepším životem. Její příběh je výstrahou. Snadná cesta ke štěstí a dostatku má svá rizika. Teď stojím v malém bytě na pražském Žižkově a pozoruji ji, jak horečně hází své věci do tašek, její devítiletý syn popotahuje a ona dokola hystericky opakuje: „Hlavně aby teď nepřišli… Nevím, co by s námi bylo.“ Myslím, že Dinin osud je i bez toho, že bude přistižena při činu, dost nejistý.

Narodila se v osadě Metalist – shluku šedivých, smutných domů na dohled od oblastního centra severovýchodní Ukrajiny Luhanska.

V červnu 2014 se tamní, doposud až nudně plynoucí život povětšinou dělníků a několika úředníků místní samosprávy zásadně změnil. Ocitli se na frontové linii. Vzduchem létaly šrapnely, cihly a části střech. Bytovky vypadaly jako kulisy k filmu o Stalingradu. Dina se přesunula s dětmi do přízemí ke kamarádce. Muž už před několika týdny odjel do nedalekého Luhanska a od té doby se nehlásil.

„Nastěhoval se k jiné ženě a přidal se k separatistům. Hrozně pije,“ říká dnes už bez emocí osmatřicetiletá blondýnka. „Kde je teď, nevím.“

(O drsném a smutném životě ukrajinských dělníků v České republice píše také Prokop Vodrážka tady.)

Dina

Dina je v Česku už rok. Poslední týdny prožívá opět stres a hysterii. Podobně jako před pěti lety. Zatímco tehdy přecházela frontu, dnes utíká z žižkovského bytu v Biskupcově ulici před těmi, které nazývá mafií a se kterými se neuváženě pustila do sporu o výši platu, výši nájmu, otrockou práci, vydírání a tzv. polská víza.

Balí si do synova svetru ikony a pláče. „Neměla jsem to dělat, neměla jsem jí vyhrožovat…“ Všechen její majetek se vejde do tří igelitek a jedné velké kostkované „čínské“ tašky.

Dina se bojí. Bojí se chodit sama po pražských ulicích, bojí se, že zazvoní telefon. Nemůže spát.

Stejně jako v červnu 2014. Ten byl opravdu horký a těžké boje skončily porážkou ukrajinských dobrovolnických oddílů i pravidelné armády na luhanské frontě a obsazením Dininy obce proruskými separatisty. Luhansk se stal jejich hlavním stanem.

Do Luhansku utekla i Dina. Jednopokojový byt rodičů se nafoukl, děti spaly na podlaze, rodiče na křeslech. Brzy přestal jezdit výtah. Do 13. patra matka už nevyšlapala.

Dívka s průměrným prospěchem, průměrně ambiciózní, která si vzala kluka ze sousedství a měli spolu dvě děti, měla najednou na bedrech osud celé rodiny. Nejdál byla na výletě v Rostově na Donu, velkém krásném ruském městě kousek za hranicemi s jejich Ukrajinou.

Na podzim 2014 zavelela sbalit si to nejnutnější a vyrazit – nikoliv na východ, ale na západ. Doma mluvili rusky, jejich předci byli z různých koutů bývalého Sovětského svazu. Teď se ale cítili být Ukrajinci.

Dnes je Dina v České republice. Ztracená, zoufalá a na útěku. Ne, kdepak, nikoliv před českými úřady, cizineckou policií ani před ruskou mafií. Ale před svými krajany, kteří z ní zkusili udělat otrokyni a byli hodně překvapení, když se postavila na zadní.

Ukrajinci tvoří podle oficiálních údajů skoro 24 procent ze všech cizinců žijících v České republice, kterých je podle ministerstva práce a sociálních věci celkem přes 600 tisíc. Ukrajinci tak vytlačili z první příčky Slováky.

Kolik Ukrajinců ale u nás dlouhodobě žije a pracuje nelegálně, není známo, i proto, že někteří neustále migrují mezi oběma zeměmi. Jedni střídají druhé.

Nicméně ze 2700 letos zadržených cizinců byli nejpočetnější Ukrajinci (764 osob).

Zdroj: MVČeský statistický úřad.

Sedíme v mém autě, u benzinové pumpy na jedné z výpadovek vedoucích z Prahy na severovýchod, na zadním sedadle spí mladší syn Kirill. Dina šeptá, i když nás nikdo nemůže slyšet a ve tmě nejspíš ani vidět. „Museli jsme přejít frontu. Doufali jsme, že to dokážeme.“

Dvakrát za 48 hodin v zajetí

Podzim 2014. Dokázali to. Staršího syna sice rebelové nechtěli pustit, ale nakonec to spravil úplatek.

Na ukrajinské straně Dina s dětmi vešli přímo do vojenského ležení 24. útočného praporu Ajdar. Považovali je za špiony. Sedmnáctiletý Dinin syn se během 48 hodin ocitnul podruhé v zajetí, podruhé byl označen za zrádce. Vyřešil to další úplatek, o pár tisíc hřiven menší než ten, který museli vložit do kapsy separatistů.

Kdyby se na scéně neobjevil Viktor, který se přidal k vojákům z Ajdaru dobrovolně, nemuselo to dopadnout dobře.

Arťomovsk, místo, kde nejen Dina s rodinou po mnohahodinovém čekání zkusila obejít kontrolní stanoviště. Měla štěstí, nešlápla na minu ani ji nezastřelili. Foto: Petra Procházková, Deník N

„Viktor nás dostal do uprchlického tábora Krasnyj Liman. Tam jsme zakotvili. Po čase mi došlo, že možná navždy. A to jsem opravdu nechtěla.“

Byla to kamarádka, kdo během jednoho celkem nevinného telefonického rozhovoru určil další osud Diny a malého Kirilla. „Hele, přijeď do Prahy. Musíš nejdřív někam na západní Ukrajinu… dám ti kontakt na lidi, kteří tě dostanou do Česka a tady ti najdou práci. Je tady klid a třeba i nějakýho muže potkáš! Dají ti občanství a můžeš pak i do Itálie! Dobrý školy pro kluka. Stojí to pár dolarů…“

Dina nechala staršího potomka s rodiči a vyrazila s malým Kirillem na západ. Viktor jí pravidelně telefonoval a nabízel pomoc, vlídnost, zázemí i peníze. Nápad odjet za prací a štěstím do České republiky ho nadchl.

„On pocházel z obce Serafincy v Ivano-frankivské oblasti. Odtamtud všichni pracují u vás. Nebo někde jinde.“ Ivano-Frankivsk má přes 200 tisíc obyvatel. Ačkoliv průměrná mzda je tam velmi nízká, ceny bytů rostou a zájem o ně též. Ve městě je nebývale velký počet poboček Western Union převádějících peníze z a do zahraničí.

Některé vily, které si jejich majitelé postavili za těžce vydělané peníze v ČR, nakonec chátrají – staří lidé umírají, děti odcházejí za rodiči do zahraničí a už se nedokážou vrátit. Foto: Petra Procházková, Deník N

„Viktor tam má dům. Žena mu zemřela na rakovinu, tak se dal na vojnu, ale armády už měl plný zuby. Rozhodli jsme se, že to zkusíme spolu. U vás v České republice,“ říká Dina.

Tři čtvrtiny Ukrajinců přicházejí do ČR ze západní části Ukrajiny – z oblastí Zakarpatské, Volyňské, Lvovské, z Rоvninského okresu, z Ternopylské i Ivano-frankivské oblasti. Ze střední Ukrajiny včetně Kyjeva pochází zhruba deset procent „českých Ukrajinců“, z Donbasu, kde trvá válečný konflikt a odkud by mohli utíkat skuteční uprchlíci, ještě méně.

Paní K.

Paní K. má dvě telefonní čísla: ukrajinské a ruské. Bydlí v Praze, v Horních Počernicích. Když se jí Viktor ozval s prosbou o pomoc při vycestování a zajištění obživy, zasmála se vysokým hlasem a sdělila mu, ať začne balit. Za pár dnů se ozve.

Znali se z dětství. Chodili do stejné školy, K. o pár tříd výš. Viktor věděl, že už pomohla spoustě lidí. Že má na Ukrajině maminku, která se jí stará o dospívající dceru. Že se jí syn zabil v autě. A že v Praze začínala jako uklízečka v jednom z lepších hotelů v centru.

Jednou ji nadřízení poprosili, aby sehnala ještě jednu tak pilnou a šikovnou Ukrajinku. Přivedla tři. Dnes má agenturu na zprostředkování práce, dva domy pronajaté v Horních Počernicích, které přebudovala na ubytovny, kuráž a skvěle řezanou češtinu.

„Vše dělám legálně. A pro blaho ukrajinského národa. Nic z toho nemám, jen problémy, a teď ještě vy mi lezete v barák…,“ křičela, až se mi telefon v ruce třásl. „A ta malá svině? Ta dluží, na koho se podívá, vyspala se s půlkou ubytovny a vstávala ve dvanáct. Naši lidi si čistěj zuby ve čtyři a v sedm večer přijdou ze šichty. A vona? Teď nás pomlouvá, aby nám nemusela vracet peníze!“

Mluvila o Dině. By to vodopád slov, ze kterého nakonec vyplynulo, že paní K. chce, abych se o ni přestala zajímat. Její pracovní agentura je prý bezúhonná.

To tvrdí i majitelé dalších asi 1500 pracovních agentur, které k nám vozí převážně lidi z Ukrajiny, ale v poslední době stále častěji i z Gruzie a Indie. Vedle zcela oficiálních a zákonu se podřizujících agentur u nás působí pololegální či zcela nelegální skupiny řídící se spíše zákony podsvětí než právního státu. Jejich existence není žádným tajemstvím. Ani pro české úřady, ani pro ukrajinské velvyslanectví.

 

Tento text, pod obřím nadpisem „Pozor!“ varující před podvodnými pracovními agenturami, se objevil na stránkách ukrajinského velvyslanectví v Praze v pátek 11. října 2019.

„V ČR je hrozně moc agentur, a to proto, že jejich fungování český stát reguluje naprosto minimálně. Nebo vůbec,“ vysvětluje Petr Baroch, právník spolku Organizace pro pomoc uprchlíkům.

„Koncept pracovní agentury nemusí být špatný. Pro české firmy je snazší než si držet vlastní personální oddělení a shánět lidi v zahraničí, zadat tento úkol agentuře. Jenže od počátku se u nás zabydlely nekalé praktiky. Nikdo moc nezná pravidla, každý si chce uškubnout nějaké peníze… Málokdo chápe, že nepotřebujeme jen pracovní sílu, ale lidské bytosti. Ovšem u nás chceme hlavně pracanty, kteří budou makat od tolika do tolika a dál nás jejich život nezajímá. Necháme je žít v uzavřených ghettech ubytoven, bez rodin, vytržené ze svého prostředí…“

Česká byrokracie

Byla to paní K., která vymyslela následující plán: Dina jako uprchlice z válkou rozvráceného Donbasu požádá i s malým Kirillem v ČR o azyl, Viktorovi pořídí paní K. polská víza. Což je maličkost a za hubičku, na rozdíl od české pracovní karty: zatímco polské úřady vyřídí vše za několik dní, české potřebují zvláště kvůli bezpečnostním prověrkám a byrokracii třeba půl roku. Pracovat budou oba na českém území, to není problém.

Agentura paní K. zařídí od dopravy přes dokumenty, bydlení a práci až po výplatu úplně vše. Někteří čeští zaměstnavatelé po nich sáhnou, i když budou mít polská víza. Bez smlouvy, bez řádného pojištění, bez nároku na dovolenou a na zdravotní péči.

„Zpočátku to šlo.“ Dina si odbyla týden karantény v uprchlickém zařízení v Zastávce u Brna a vrátila se dle pokynů do Počernic. „Uklízela jsem načerno jen na ubytovně – bydlelo tady dalších 16 lidí, na jednom patře ženy, na druhém muži – a čekala, až uplyne šest měsíců a budu moct legálně pracovat. Jenže oni mi řekli, že mám chodit do nějakých hospod a hotelů, na jméno někoho jiného a že mi dají 80 korun na hodinu, ‚čistá ruka‘. Nojo, ale když mi dávali první výplatu, vycházelo to na 55 korun za hodinu.“

Dině strhli na ubytování, za zprostředkování práce, za rozbitý talíř v kuchyňce ubytovny… Za dopravu z Ukrajiny (naložili ji do dodávky a ani neví, kudy ji vezli), za dopravu do Zastávky, za internet na ubytovně.

Ani Dina, ani Viktor neměli žádnou pracovní smlouvu. Viktorovi z platu odečetli vyřízení polského víza, dopravu, bydlení. I jeho mzda se smrskla na 60 korun za hodinu, přitom prováděl těžké práce na stavbě.

„Doháněli jsme to odpracovanými hodinami. Viktor vstával v půl páté, chodil domů v osm, pracoval i v sobotu a v neděli. Což nevadilo, protože nám řekli, ať radši do ulic moc nechodíme a taky že tady nejsme kvůli tomu, abychom dělali jen osm hodin denně. Pak mu ale nabídli něco, co nemohl odmítnout, a to byl začátek našeho konce,“ vzpomíná Dina.

Ta nabídka zněla – změna polského víza, které ho v ČR neopravňuje pracovat, na české, respektive získání pracovní karty. Viktor netušil, že to není možné. Že tento vzácný doklad lze získat pouze na Ukrajině, a to poté, co už bude mít v ČR zajištěnu práci. Na nabídku kývl – stát ho to mělo 1430 eur. Prý mu je postupně budou strhávat z platu.

Sušenky překrojené napolovic

Ze 38 Ukrajinců, které jsem oslovila, mělo 34 povolení pracovat v Polsku, nikoliv u nás. Dva neměli nic. Využili bezvízového styku a zajeli si na pár týdnů přivydělat. Dva měli přechodný pobyt.

Česká republika je na nejrůznějších ukrajinských stránkách nabízejících práci v zahraničí jedním z lídrů mezi zeměmi EU. Více volných míst nabízí jen Polsko. Zdroj: Eurorabota

Bohdan je usměvavý muž středního věku z vesnice u Užhorodu. Přivezl si i ženu Ljudu, jejich tři děti hlídá na Ukrajině tchyně. Díky známému Ruslanovi ze sousední obce, který mu zařídil vše potřebné, se usadil ve středních Čechách v pronajatém rodinném domě, který s ním sdílí 12 krajanů.

„Manželka uklízí v lázních a teď vzala i snídaně. Vstává ve čtyři, vrací se v sedm. Já si můžu přispat, děláme od sedmi, vozí nás na stavbu dodávkou a domů taky. Večer padneme. Jídlo nosí manželka z práce – co důchodci po snídaních nechají na talíři, může si shrábnout, najíme se z toho skoro všichni tady.“

Ljuda je žena činu. Mluví tak rychle, že má člověk strach, aby mu její sdělení neuteklo. „Oni by to jinak vyhodili! To nekradu, to si můžu brát… Co je nakousnuté, nevezmu, ale oni toho hodně nechají, jsou staří a málo jedí.“

Má ledničku plnou zmražených hrudek másla, šunky a sýra. „Na vánoce pojedeme domů, tak to vezmu, budeme mít bohaté svátky,“ usmívá se a nabízí sušenky překrojené napolovic. „To bylo nakousnuté, tak jsem to odkrojila,“ uchichtne se, jako by na nás všechny vyzrála.

V této ukrajinské pracovní komunitě je atmosféra jiná než v pražských Počernicích. Majitel maličké agentury Ruslan bydlí s dělníky ve stejném domě a pracuje s nimi na stavbě. Za zařízení polských víz a sehnání práce v ČR si bere pár set dolarů. Zaměstnává hlavně známé z rodné vesnice a okolí a širší příbuzenstvo.

Malířky pokojů si v současné době vydělají u Ruslana až 40 tisíc měsíčně a neměnily by. Že nemají volné ani soboty a neděle a nikdo za ně neplatí zdravotní pojištění, natož sociální, jim nevadí. Tento stav, kdy dostávají na ruku „živé“ peníze, jak říkají, jim vlastně vyhovuje stejně jako zaměstnavatelům, pro které i s poměrně vysokou mzdou zůstávají levnou pracovní silou.

Nabídka práce na sedm dní v týdnu, 11 hodin denně. Druh víza či pobytu nerozhoduje. Zdroj: Facebook

Češi už neberou. Poláci jo

„Já bych chtěl, abychom tady byli legálně. A zkoušel jsem to. Ale nedostal jsem se nejdřív vůbec na řadu. Nějací zprostředkovatelé ode mě chtěli stovky dolarů za místo ve frontě na vašem konzulátu ve Lvově… Pak jste zavedli ty pracovní karty. Ale je to fakt složitý. Móóóc složitý.

Navíc půl roku nesmíme změnit zaměstnavatele. Jsme u toho, kdo nás pozval, uvázaní za nohu jako otroci.

Polské pracovní vízum mám za týden a za pár kaček. Když to někomu zařizuju, vezmu si tak 300 eur za všechno. Velká agentura si bere přes 1000 a neudělá o nic víc než já. Však to dělám hlavně pro kamarády a bratrance,“ vypravuje bezelstně Ruslan. Má upracované ruce a zkažené zuby. Prý až si vydělá, nechá si je doma spravit.

I Bohdan s Ljudou mají silnou motivaci k tomu, dřít pár měsíců nebo let do úmoru, pak si postavit na Ukrajině pyšně dům a nechat děti vystudovat na dobrých školách.

Jenže teď zrovna je zapotřebí peníze na něco jiného: „Máme babku v nemocnici. Tři tisíce hřiven denně platíme. Takže všechno, co pošleme domů, jde na ni,“ povzdechne si Ljuda. „I jídlo do ukrajinské nemocnice musíte nosit. Ani napít jí nedají zadarmo. Potřebovali bychom tady zůstat co nejdéle, ale dřív šlo leccos u vás uplatit. Teď už vaši na úřadech peníze nevezmou. Poláci ještě jo, tam to je dobrý…“ Bohdan do ní drkne, ať už drží pusu. „A co bych neřekla pravdu?!“ zvolá s notnou dávkou temperamentu.

Způsoby, díky nimž se občané Ukrajiny nejčastěji nacházejí na českém území:

  • na základě zaměstnanecké karty (kvóta 40 tisíc na letošní rok se podle odhadů naplní asi na 35 tisíc, loni byla kvóta 20 tisíc),
  • využívají bezvízového styku, který jim dovoluje zůstat v ČR maximálně 90 dnů,
  • zůstávají i po uplynutí této doby v ČR, což znamená, že jsou zde nelegálně (hrozí jim vyhoštění),
  • přijíždějí na základě krátkodobých víz za účelem zaměstnání (do 90 dnů),
  • přijíždějí na víza vydaná Polskem.

„Kdyby mi někdo řekl, co všechno se mi může stát, nikdy bych sem nejela. Ale nedokázala jsem uživit rodiče a ještě děti. Musela jsem něco vymyslet,“ Dina pláče. Je v koncích.

Když Viktor souhlasil se zaplacením 1430 eur za přeměnu polského víza na českou pracovní kartu, jeho výplata se smrskla na tak malou částku, že nemělo smysl dál v ČR zůstávat.

„Ty drobné, co vydělal, propil. Chtěli jsme jet domů, ale neměli jsme na cestu. Pak jsme našli jednoho Ukrajince, který nám nabídl, že nám najde legální zaměstnání za mnohem lepších podmínek. Ruslan se jmenuje. Ale že se nejdřív musíme vrátit domů a on nám pomůže získat českou pracovní kartu. Uměl by to i přes polská víza, to by bylo jednodušší a víc bychom dostali na ruku, ale když prý tady chceme být nadlouho, radši tu kartu. Řekli jsme všem na ubytovně, jak nás ta pitomá K. okrádá. Zrovna byla na dovolené ve Španělsku. Vymyslela jsem si, že jsem ji nahlásila na policii a najala advokáta. Pár lidí se rozhodlo, že jde s námi k Ruslanovi. Ale někdo mě udal.“

Na tento inzerát se ozvaly tisíce ukrajinských žen. Zdroj: Facebook

Paní K. spustila na Dinu a Viktora štvanici. Zvolila metodu zastrašování, pro výstrahu všem, které by napadlo se protivit nepsaným pravidlům. Dina byla jako čekatelka na azyl a matka zranitelná. „Řekneme, že vůbec nejsi z Donbasu, že jsi v klidu mohla žít na západní Ukrajině. Že lžeš, pracovala jsi, i když jsi nesměla. Že týráš dítě. Tady ti ho sociálka sebere raz dva. Tebe vyhostí, dítě si nechají. Táhni odsud, nebo ti zmalujeme obličej, že tě nepozná vlastní matka,“ hrozila prý.

Pro Viktora si přišli, Dině pohrozili únosem dítěte

V ukrajinské komunitě kolují hrůzné historky o tom, jak neposlušným strkali nohy do vařicí vody a pálili je v rozkroku cigaretou.

Dině přicházelo kolem 60 SMS denně. Viktor byl denně namol. Než se paní K. vrátila z dovolené, sbalili všechny své věci a utekli do bytu na pražském Žižkově, kde bydleli jejich ukrajinští známí, kteří pracovali pro jinou agenturu.

Pro Viktora si jeho „otrokáři“ přišli za šest dní. „V pražské ukrajinské komunitě se ví všechno, každý zná každého, nikdo nechce vzbouřence. Nikdo nechce problémy. Bylo jasné, že nás najdou. Odvedli ale jen Viktora. Ten je pro ně cenný jako pracant. Mně řekli, že jestli do tří dnů neodtáhnu na Ukrajinu, unesou mi kluka.“

Ještě tu noc odešla. Spali na lavičce v parku. Pak zatelefonovala mně: „Potřebuju schovat. Když půjdu na policii, pošlou mě domů a Viktora kvůli mně zničí… Napsal mi SMS, ať už se mu nikdy neozývám. A oni mi pořád vyhrožují. Vy je neznáte, co dokážou kvůli penězům.“

Volám opět paní K. a domlouváme si schůzku. Je ochotná. Dina je prý lhářka, zlodějka a podvodnice. Mám se ozvat následující ráno.

K setkání ale už nikdy nedojde. Její telefonní číslo přestalo existovat, dům v Počernicích je nedobytně uzamčen, ačkoliv před tím byl ve dne v noci volně přístupný, neboť v něm bydlelo mnohem víc lidí, než bylo klíčů. Bouchám, zvoním, jdu se zeptat kouřící paní odnaproti.

„Něponimaju po češski,“ řekne.

Ukáže se, že i protější dům slouží jako ubytovna a paní je další ukrajinskou milovnicí památek. Stejně jako dívka, kterou jsme při jedné z našich předchozích návštěv v počernické vile našli a vyzpovídali: „Přijela jsem v noci. Zajímám se o historii. Budu tady chodit po památkách,“ tvrdila. Tuhle historku neslyším poprvé ani naposledy.

Smutné prázdné vily za české peníze

Ukrajinci jsou lídry mezi bývalými sovětskými republikami a satelity v množství peněz, které pošlou ze zahraničí domů těm, které tam zanechali. Za rok 2017 to bylo skoro 10 miliard dolarů. Za hranicemi své země pracuje a studuje několik milionů lidí.

Většina z nich si dokáže za vydřené peníze postavit ve svých vesnicích patrové vily s balkony a zámkovou dlažbou. Než se do nich ale vrátí, jejich rodiče zemřou, děti vyrostou a vycestují za prací do zahraničí…

Ukrajina

V tomto okamžiku nejčtenější