Lidé se zvednou a jdou žít město společně, říká ředitel Signal festivalu Martin Pošta
Pražský festival Signal v posledních letech rozšířil svůj záběr a od „festivalu světla“ se posunul k přehlídce digitální a kreativní kultury ve veřejném prostoru. Ředitel Martin Pošta akci začal budovat už v roce 2010.
Co je charakteristické pro sedmý ročník Signalu?
Počínaje loňskem jsme začali pracovat s jednotícími tématy, která odrážejí současné společensko-politické dění. Témata bývají nabíledni: loni měl Signal k oslavám sta let republiky podtitul Next 100, letos slavíme třicet let od pádu komunismu a zamýšlíme se nad tématem revoluce v různých jeho formách. Téma nám dává určité mantinely a vodítka pro umělce. Nijak je nelimitujeme, ale dáváme jim směr, aby Signal nebyl pelmelem nesourodých instalací. Snažíme se mezi instalacemi nacházet jakousi červenou linku, přemýšlíme nad tím, jak mezi sebou komunikují, koncipujeme Signal lépe a hlouběji, aby v něm byla patrnější kurátorská stopa. Světlo zůstává společným jmenovatelem většiny instalací, ale loni jsme třeba umístili instalaci švýcarského umělce Zimouna, která vlastně neměla nic společného ani s digitálním uměním, ani se světlem. Šlo o objednávku, dílo od jednoho z nejžádanějších umělců v současné době.
Co byste vyzdvihl z letošního programu?
Coby festivalový tým jsme realizovali jednu z našich prvních instalací. Řešili jsme téma revoluce a narazili na zajímavou událost, o které se dnes už tolik neví – na exodus východních Němců přes západoněmeckou ambasádu v Praze. Poté co jsme vymysleli koncepci díla, spojili jsme se s organizací Post Bellum a společně vytvořili instalaci, která je digitálnímu umění vlastně hodně vzdálená: jde o staré televize přehrávající starý obsah a umístěné v trabantech, jaké tu po sobě utíkající Němci zanechávali. Velice efektní instalaci od italského studia fuse* chystáme do Zrcadlové kaple Klementina: v prostoru, který je sám o sobě nádherný, bude velkoformátová černobílá projekce digitálního umění, jež diváka doslova obklopí.
Jak se při přípravě festivalu jedná s takovými institucemi, jako je Klementinum?
S Klementinem zrovna skvěle, ale není to pravidlem. Signal už není ze strany některých institucí vnímaný s takovým nadšením a porozuměním jako na začátku. Přitom je přece skvělé, že se v Praze děje něco výjimečného a světového formátu, co je z velké části pro návštěvníky zdarma, a ještě to přiměje rodiny s dětmi vyrazit v podvečer do ulic. Lidé se na několik večerů zvednou od televize a jdou společně žít město. Aby nebyly jednotlivé lokality moc namačkané, snažíme se program rozdělovat do různých městských částí, vedle Karlína na Staré Město a Malou Stranu. Baví mě si s městem hrát a zároveň lidem umožnit, aby ho objevovali skrze umění.
Jak vznikají jednotlivé instalace? Vybírá se nejdříve místo, umělec, nebo obojí zároveň?
Začíná to tím, že vybrané autory požádáme o nápady a pro ty pak hledáme lokalitu. Jsou ale i instalace, které vznikají lokalitě na míru, což se třeba videomappingu týká vždycky. Snažíme se dávat prostor zahraničním i českým tvůrcům. Baví nás dostávat je mimo jejich komfortní zónu neobvyklými spolupracemi. Například před třemi lety jsme dali dohromady Čestmíra Sušku a Petra Puflera, tedy matadora výtvarného umění se stoupající hvězdou světelného designu. Letos jsme oslovili paní architektku Evu Jiřičnou, pro kterou
