Deník N

Děti se chtějí učit, ale je potřeba jim ukázat zájem a respekt

„Ještě mi nebylo patnáct a protloukala jsem se v dost šíleném pražském prostředí feťáků a dalších lidí na dně,“ říká členka sdružení Svoboda učení Michaela Řeřichová. Foto: archiv M. Řeřichové
„Ještě mi nebylo patnáct a protloukala jsem se v dost šíleném pražském prostředí feťáků a dalších lidí na dně,“ říká členka sdružení Svoboda učení Michaela Řeřichová. Foto: archiv M. Řeřichové

Svoboda a nejistota spolu souvisejí, říká Michaela Řeřichová, propagátorka absolutní svobody ve vzdělávání. Prosazuje ji v rámci volného sdružení Svoboda učení.

„Potlačování nelibých pocitů, vytěsňování strachu z nejistoty – toho se dopouštíme často. Pro mě je to i určitý barometr: když stavím své jednání a myšlení na strachu nebo na pokusech ho utišit, tak to většinou stojí za prd. Takže pro mě je i učení a vzdělávání primárně o tom, jak se konstruktivně vyrovnat s nejistotou. Svoboda a nejistota spolu souvisejí,“ říká Michaela Řeřichová, která je aktivní členkou Svobody učení. Propaguje svobodu, dobrovolnost a takzvané sebeřízení ve vzdělávání a je proti povinné školní docházce. Svoboda učení sdružuje na FB velmi početnou, dvacetitisícovou komunitu.

Waldorfské nebo Montessori školy, abychom uvedli nějaký příklad jiných známých alternativních vzdělávacích systémů, učí podle nějaké metodiky, je možné se ji naučit. Jak je to u svobodných škol, které kladou hlavní důraz na svobodný projev všech členů školní komunity? Kde není předem daný plán ani metoda? Není pak těžší zajistit kvalitu vzdělávání?

Každá svobodná škola, ale i každá škola obecně je jiná, protože ji vytvářejí konkrétní lidé. Bylo by ale omylem se domnívat, že ve svobodných školách panuje nečinnost nebo zmatek jen proto, že hlavním principem je dobrovolnost.  V lidech je přirozená zvídavost a chuť k učení a zároveň je přirozený a zdravý i pocit nudy. Nuda je líhní vnitřní motivace. V těchto školách spontánně u dětí vzniká poptávka po vzdělávání a učení. A na tu reaguje nabídka. Nabídnout nějaké vzdělávání, třeba nějaký workshop, může kdokoli, dítě i dospělý. To, co umí, třeba fyziku nebo vaření, ale není primární. Druzí se od nich rádi učí proto, že je jim s nimi dobře, ne proto, že vystupují z pozice odborníka. Dospělí, kteří nevyrostli svobodně, se tady učí nenabízet, nevnucovat, co nikdo nechce, odnaučují se dělání pro dělání, učí se umění nedělat nic, když je třeba.

Někteří lidé, a není jich málo, namítají, že ten zájem, ta poptávka od dětí taky nemusí přijít. Opírají se o svou zkušenost se znuděnými, nemotivovanými dětmi, a myslí si, že některé děti jsou prostě takové…

Ze zkušenosti ze sociální práce s dětmi mohu zodpovědně říci, že ty děti jsou takové proto, že se do té doby nesetkaly s dospělými, kteří by je respektovali, nikdo jim neukázal model sebeřízení. Tenhle jejich stav je reakce na potřebu lidí kolem nich je nějak řídit, vnucovat jim svou vůli. To, že tyto děti selhávají v daném školském systému, neznamená, že by selhávaly v každém případě. Pracovala jsem s romskými dětmi v nízkoprahových centrech a v doučovacích službách pro sociálně znevýhodněné děti. A pochopila jsem, že jim umím pomoci spíš mimo systém než v rámci systému. Pomáhalo jen to, co bylo osobní. Když jsem investovala svůj čas a vzala je do kina, když jsem je inspirovala tím, jaká jsem, když jsem s nimi vedla autentický rozhovor. Funguje setkání člověka s člověkem, nikoli to, že máme nějaké cíle a do nich chceme ty děti vmanévrovat. Tomu se dítě vzpírá.

Jak jste se k těmto dětem dostala?

Vystudovala jsem sociální práci.

Proč jste si vybrala zrovna tento směr?

Sama jsem vyrůstala jako sociálně znevýhodněné dítě, tak asi proto. Vychovávala mě babička s dědou a byl to teror. Často mi hrozili tím, že můžu kdykoli skončit v děcáku nebo v diagnosťáku. A škola, ta to dorazila. Tam jsem byla outsider už jen proto, že jsem nežila s rodiči. Vztahy se v té škole nijak nekultivovaly, v hodinách se jim spíš zabraňovalo a o přestávkách tam zase nebyl žádný dospělý, ke kterému by se děcka bez obav mohla obrátit pro radu nebo mediaci, někdo, kdo by s nimi o vztazích mluvil. Takže tam byly jasné tendence k šikaně, k ostrakizaci, když bylo dítě jiné. Zachraňovalo mě jen čtení, unikala jsem do světa příběhů, pak jsem se začala zajímat o psychologii. A snažila jsem se dostat pryč. Začala jsem chodit za školu

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější