Přistřiháváme dobrým lidem křídla, a to je neštěstí, říká architektka Eva Jiřičná
Nejznámější tuzemskou hvězdou probíhajícího Signal festivalu je architektka Eva Jiřičná, jejíž tvorba je rozkročena mezi Prahou a Londýnem.
Jejím výrazovým prostředkem je zejména ocel a sklo. Proslavila se interiéry londýnských a newyorských módních obchodů. Z jejích českých realizací jmenujme Oranžérii na Pražském hradě, hotel Josef v Praze, univerzitní a kongresové centrum ve Zlíně či rekonstrukci kostela svaté Anny. Deset let byla družkou Jana Kaplického. Třináct let vyučovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Je držitelkou Ceny Jane Drewové za přínos žen v architektuře, medaile za celoživotní dílo v rámci London Design Festivalu a Ceny města Zlína.
Pro Signal festival připravila tajuplnou instalaci ve Vojanových sadech.
Paní architektko, jak došlo k tomu, že jste se stali součástí Signal festivalu?
Máte pravdu, že jsme architekti, ne odborníci na světla. Ale lidé ze Signalu mne oslovili a já těžko říkám ne. Tak jsme si řekli, že něco zkusíme, a když se to bude líbit, budeme v tom pokračovat. Moji kolegové Filip Gottschalk a Petr Vágner z kanceláře AI-DESIGN na tom pracovali s nadšením. Doufáme, že to bude mít i vtip.
Téma festivalu je Revoluce. Jak jste se rozhodli na ono téma reagovat?
Pro mě revoluce znamená změnu. Je ovšem otázka, jak k ní dojde. Většinou je revoluce náhlá, někdy i krvavá. Česká republika je ale známá revolucí sametovou. Tak jsme si řekli, že pojmeme onu revoluci spíše symbolicky, nekrvavě. Navíc jsme pracovali s omezeným rozpočtem. Přidala se k nám firma Lasvit a AGC Glass, hudbu nám složil Ondřej Holý, hudebník s uměleckým jménem dné.
Společně jsme připravili snad vtipnou situaci, že revoluce bude způsobena tím, že v pražských Vojanových sadech přistane meziplanetární loď, aby tu nastolila trochu pořádek. Když ten objekt přiletí, všichni se budou muset zhlédnout v kouzelném zrcadle a zpytovat svědomí, jestli i oni nepatří k těm, které by onen objekt musel trochu… uspořádat. Nebo spořádat? Nechci prozrazovat zbytečně moc, jen řeknu, že dojde i na motýle.
Architekt musí být praktická osoba. Může ho i sci-fi imaginace nějakým způsobem oslovit?
My jsme si jen zahráli s něčím, co už je. Když se lidé začnou informovat, zjistí, že i stávající technologie toho nabízejí dost a dost. Opravdu jsme jen chtěli s nadhledem zobrazit naši současnou situaci. Kdyby to bylo v Anglii, asi bychom si dělali legraci z brexitu.
V dějinách užitého umění se ale často setkáváme s utopickou architekturou. Má ještě v dnešní době smysl?
Já myslím, že utopická architektura je víceméně přemýšlení nebo snění o budoucnosti. To je důležité, protože ve škole člověk vymýšlí něco, co bude realitou až v té budoucnosti. Minulost je něco, na čem všichni stavíme, a přechází v jediném okamžiku, který se nedá ani zaregistrovat, do budoucnosti. Stále se vztahujeme k minulosti, ale zároveň je třeba nějakým způsobem definovat to, co se stane příště. Když nebudeme přemýšlet, co se stane, nikam se nedostaneme. V této republice trvá každá větší stavba alespoň deset let. Na světové měřítko to je katastrofa. Když naše kancelář navrhuje něco v Česku, musíme
