Deník N

Elektrikářka, která mi nosila lustry do pokoje, vzpomíná na Chramostovou Šiklová

Snímek z roku 2016 z otevření fotografické výstavy Hommage à Vlasta Chramostová / Pocta Vlastě Chramostové. Foto: ČTK
Snímek z roku 2016 z otevření fotografické výstavy Hommage à Vlasta Chramostová / Pocta Vlastě Chramostové. Foto: ČTK

Napsat o Vlastě je jediný způsob, jak jí mohu poděkovat za více než čtyřicetileté přátelství a za všechno, co ona udělala pro tuto společnost. Tehdy se o tom psát nemohlo, vědělo se o jejím takzvaném bytovém divadle v našem exilu, ale u nás o ní vědělo jen pár desítek lidí. Po převratu 89 zase „nebyl čas“ a občas ani zájem psát o těchto aktivitách. Proč? Protože by si lidé uvědomili, že nebylo nutné za režimu jen a jen mlčet, chodit do práce a opravovat chalupy a chaty, ale bylo možné také dělat kulturu.

Ale teď trochu od začátku. Vlasta Chramostová začala hrát již jako dvacetiletá. Tehdy hrála v divadle v Olomouci a v Brně, později i ve filmu a hrála tam i hlavní role, a dokonce „uvědomělé mladé a pro socialismus zapálené dívky“. Pak přišla léta šedesátá, Vlasta byla v Divadle na Vinohradech a ostře protestovala proti okupaci v srpnu 1968. Její partner, kameraman Stanislav Milota, ležel v době okupace doslova mezi sloupky u Národního muzea a jeho filmy a záběry se dostaly do ciziny a dokumentovaly, že přijetí okupační armády zde nebylo doprovázeno vítáním, ale naopak rezistencí občanů.

Vlasta Chramostová, jak bylo jejím zvykem, také nemlčela, a tak v roce 1970 skončila s hraním ve vinohradském divadle, tehdy známém jako Divadlo československé armády. Chvíli hrála v Divadle za branou a od roku 1973 měla zákaz veřejně vystupovat.

Vadilo jí to a později vymysleli s manželem takzvané bytové divadlo. Ve svém bytě naproti Národnímu muzeu inscenovali divadelní hry, redukované na tři či čtyři herce, protože jinak by se do jejich obývacího pokoje nevešli „diváci“, tedy převážně jejich přátelé. A hráli tam krásné hry, včetně slavného Macbetha a děl Václava Havla. Bylo to sice tzv. protistátní, ale přece jen to bylo koncem let sedmdesátých, takže „soudruzi“ tak často nezavírali. Hry, filmy, fotografie a záběry z představení režíroval taky vyhozený bývalý ředitel vinohradského divadla František Pavlíček a Vlastin monolog o Boženě Němcové, jím napsaný, nazvaný Dávno, dávno již tomu – Zpráva o pohřbívání v Čechách, doslova vstoupil do dějin.

Nejen kulturou je živ člověk, a ani jeden z nich neměl tehdy ještě nárok na penzi. Tak se přestěhovali do své chalupy v Prysku, která byla poblíž starého lomu s vyhozenými zbytky z pokažených lustrů vyráběných

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější