Deník N

Ve Vlastě Chramostové vězel kousek Sokrata, říká divadelní kritik Vladimír Just

Stanislav Milota a Vlasta Chramostová při tradičním vánočním setkání s přáteli 24. 12. 2010. Foto: Vojta Sedláček, CC BY-SA 4.0
Stanislav Milota a Vlasta Chramostová při tradičním vánočním setkání s přáteli 24. 12. 2010. Foto: Vojta Sedláček, CC BY-SA 4.0

Zemřela Vlasta Chramostová. Na disidentku a herečku vzpomíná teatrolog Vladimír Just. Její dvoudílné paměti považuje za jednu z nejlepších knih, co tu po revoluci vyšly. Obdivuje její herectví, i když popisuje, jak se jejího porevolučního návratu na jeviště Národního divadla bál. A nejvíce si cení toho, jak Vlasta Chramostová dovedla být sžíravá vůči sobě – a tím pádem i vůči svým hereckým kolegům a kolegyním. Mohla si to totiž díky svému příběhu, postojům a silné sebereflexi dovolit.

Sedmnáctého listopadu, kdy uplyne přesně 30 let od demonstrace na Národní, měla Vlasta Chramostová oslavit 93. narozeniny. Co jsou ta první slova, která vás při vyslovení jejího jména napadnou?

První slova jsou křest jejích skvělých pamětí před třemi lety, které si dala k narozeninám jako dárek. A já říkám studentům: „Chcete-li se dozvědět něco důležitého o osudech a dějinách českého divadla posledního půlstoletí a peripetiích, pádech a vzletech a morálce společnosti, přečtěte si dvoudílné paměti Vlasty Chramostové, které si dala právě k devadesátým narozeninám.“

Na tom křtu jsem byl a promlouval jsem tam. Ona byla upřímně překvapená, že má řečnit, že je tam narváno… Říkala mi: „Ježiš, já přece nejsem žádná spisovatelka!“ To byly nelíčené rozpaky. Víte, vše, co Vlasta Chramostová dělala, dělala doopravdy. Jestliže se o hercích říká, že zahrají vše, protože sami nemají charakter, v jejím případě to vůbec neplatilo.

Ona dala přednost udržení si charakteru a etického postoje před skvěle načatou kariérou. Přišla o bezmála dvacet let kontaktu s diváky, nicméně, protože byla skvělá, nezahořkla a nerezignovala – a kompenzovala si to bytovým divadlem.

Pamatujete si, co jste na tom křtu v Národním divadle říkal?

To si pamatuju. Při své řeči jsem byl inspirován její rolí Xantypy ve hře o Sokratovi – tudíž jsem použil citát „Vím, že nic nevím“. Dodal jsem, že podle mě si ona toto vzala trochu za svoje heslo. Hned to vysvětlím. Opravdu inteligentní člověk ví, že je zároveň hloupý. Opravdu velcí lidé vědí, že jsou zároveň malí. A jen lidé, kteří si nikdy nepřipustí, že by mohli být malí, malí opravdu jsou. To je citát, který by mohl platit i pro její její přístup k vlastnímu osudu, herectví, životu.

Žena tří životů

Ona sama o sobě říkala, že měla tři životy. Herecký, disidentský a po návratu. Jaký z těch tří byl pro vás nejvíce fascinující?

O tom disidentském jsem se dozvídal jen oklikou, ale samozřejmě byl v těch rekonstrukcích fascinující. Na tom hereckém bylo fascinující snad všechno. Ona si po těch svých začátcích v Olomouci a Brně myslela, že půjde do slavného divadla Jiřího Frejky, a místo toho vstoupila do vinohradského Divadla Československé armády s příšerným repertoárem a dramaturgií. Myslím, že něco tak hrozného předtím a naštěstí ani potom nezažila. Hrála třeba Leninovu sestru a v dalších

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

V tomto okamžiku nejčtenější